Povídky2

Má obhajoba, čili Doslov

29. července 2009 v 13:42 | Charlie
Autorčina obhajoba čili Doslov

Dnes (tedy 29.7. 2009) jsou tomu přesně dva roky, co jsem začala psát povídku Královnin klenot. A právě v okamžiku, kdy vyšel tenhle článek, jsou tomu dva roky na minutu přesně.
A tak je teď načase, abych objasnila, proč mi to trvalo tak dlouho.
A věřte nebo ne, není v tom žádné tajemství ani nic složitého. Prostě… Když jsem dopsala První dobrodružství, byla jsem z psaní o Laře tak nadšená, že jsem si nahonem vymyslela další téma a pustila se do další povídky. Jenže pak to šlo najednou nějak pomaleji a já začala lenivět. Odkládala jsem, jak jsem mohla, a kapitoly přibývaly velmi pomalu. A pak přišla dlouhá pauza, která trvala víc jak rok… Nakonec jsem se zmátořila a opět se do psaní vrhla, ale už mne to netěšilo jako dřív. Hlavně asi proto, že čím pomaleji jsem psala, tím víc opadal zájem - a navíc lidé dneska neradi čtou, nebo spíš jen málo. Trochu mne to mrzí. Já píšu ráda a (kromě Královnina klenotu a dalších povídek o Laře už mám napsaných pár jiných a píšu i jiné věci, o kterých tu ale mluvit nebudu) trávím tím hodně svého času, a pak mne mrzí, když má dílka leží jen tak ladem.

A proto teď děkuji všem, kdo do mých prací nahlédli (a ještě víc těm, kteří se prokousali až ke konci). Coby autorovi mi udělá radost každý čtenář - a pokud některému padne můj příběh do noty a zalíbí se mu, je to pro mne tou největší odměnou.

Navíc se mi občas podařilo dostat Laru do tak spletitých situací, že jsem někdy ani nevěděla, jak ji z nich zase vymotat.

Nezbývá mi než dodat pár nezbytných poznámek…


- Já nejsem žádný egyptolog. Trochu potuchy o historii mám, ale nikdy bych se nemohla prohlašovat za odborníka. Kromě těch pár faktů, které jsem si našla různě po internetu, je drtivá většina mého díla absolutní fikce.

- Postavu Jeana Yvese jsem si z TR4 "vypůjčila" z jednoho prostého důvodu. Ono se totiž mnohem lépe píše v dialogu, kdy máte alespoň pár postav, které mohou objasňovat, co se to sakra děje - než psát pořád jen o jedné osobě. Lara je sice skvělá, ale literárně mi sama nestačí.
Všechny ostatní postavy (kromě Lary a jejího otce, o kterém se tam občas mluví) jsou smyšlené.

- I v tomhle dílu najdete určitě spoustu chyb v časování… navíc je tu i ta komplikace s tím, že Lara má víc než jeden životopis - a tak jsem si většinu věcí musela vymyslet.

Ještě jednou děkuji všem svým čtenářům.

Vaše Charlie

KRÁLOVNIN KLENOT - Epilog: Královnino tajemství

29. července 2009 v 13:41 | Charlie
Jean Yves se probral z bezvědomí právě v okamžiku, kdy se ozval první výstřel. A druhý… Střelba ho probrala z omámené letargie a otevřela mu oči.
Co se to vlastně stalo? Proč usnul? A byl to opravdu spánek, když ho tak hrozně bolela hlava? Ty zvuky ho polekaly. Vycházely odkudsi z hlubiny, odněkud z tunelu, do kterého se Lara protáhla a zmizela. Jean se podíval na hodinky - od té doby už uplynula alespoň hodina, ne-li víc - přesně to říct nemohl, protože když z onoho podivného neznámého důvodu použil tvrdou zem jako polštář, náraz na kameny mu hodinky rozbil.
Začala se v něm probouzet hrůza. Co když se Laře něco stalo?
Chodil kolem černého otvoru a nervozita se ho chytala čím dál tím silněji. Nakonec popadl lopatu a krumpáč a chtěl se pokusit díru zvětšit, aby se mohl i on protáhnout - ale uvědomil si, že otvor už je širší než jak ho nechala Lara, a to i bez jeho snah.
Někdo tu byl, blesklo mu hlavou. A skoro mu vstaly hrůzou vlasy na hlavě, když mu došlo kdo. Proč jen nedával větší pozor?

Protáhl se dírou na druhou stranu a rozsvítil svou starou baterku. Chodba se svažovala dolů. No dobrá…
Dorazil k propasti - naštěstí se zastavil včas, aby nespadl dolů. Tam byla teprve tma - černočerná matka temnoty. Na druhé straně díry však také - a Jeana napadaly jen ty nejhorší možné scénáře. Kužel světla z baterky prořezával černé šero…
Jak se mu ulevilo, když konečně zahlédl Laru!
"Věděla jsem, že přijdeš." Seděla opřená zády o zeď v místě, kdy chodba ústila do mnohem větší místnosti - tam ale Jean neviděl, tma mu zalepila oči.
"Co se stalo?" Hlava ho bolela jak střep.
"Přišel náš starý známý."
"Roger?"
"Roger."
"A…"
"A odešel." Lara kývla směrem k hlubině.
"Laro," otázal se Jean starostlivě, "co se to tu stalo?"
Slabě se pousmála. Teprve teď si Jean uvědomil, jak je strhaná, a všiml si škrábanců na jejích rukou… kolenech… tmavé skvrny od krve na jejím tílku.
"Pojď." Ukázala mu kudy a pomohla mu na druhou stranu. "Počkej," řekla mu odkráčela zpět do tmy. Jean mžoural za ní - zdálo se mu, že tam jsou stíny o něco světlejší… Zřejmě se shýbla a něco zvedla ze země. Pak se velkou místností rozlilo světlo, protože Lara znovu zažehla pochodeň (ani tohle tajemství vám nehodlám objasňovat). Archeologovi se rozzářily oči úžasem.
"Je to nádhera, viď?" zeptala se Lara a on se nezmohl než na přikývnutí. Dlouho se jen rozhlížel kolem a byl tak paralyzován úžasem, že se skoro nemohl pohnout.
Lara si pohrávala s něčím zlatým. Když se na ni Jean tázavě zadíval, ukázala mu náhrdelník. Ibisovy perutě se třpytily, odrážely jiskřičky od plamene pochodně. Jean ho s obdivem prozkoumal a uznale pokýval hlavou. Pak se zamyslel. Rozložil náhrdelník na kamenný schod.
"Máš ještě Skaraba?"
Lara kývla a vytáhla brouka z batohu. Rozbalila plátýnko, ve kterém byl schovaný, a klekla k náhrdelníku. Opatrně, velmi jemně vklínila modrého brouka tam, kam patřil - do Ibisova sevření. Jako by se v tom okamžiku náhrdelník rozzářil; bylo to ale jen zdání.
Teď byl dokonalý.

"Kdysi jsem slyšel takový příběh," začal Jean Yves. "Nikdy jsem mu moc nevěřil. Ani nevím, kdo mi ho vyprávěl - mohlo to být takové to levné vyprávění, které si vyslechneš za pár drobáků od nějakého chudáka. Ta legenda říkala něco o Nefertiti - a jejím náhrdelníku, který jí prý dodával tu neuvěřitelnou krásu, ten půvab, jenž jí tak proslavil.
Nikdy jsem nevěřil, že ho uvidím na vlastní oči."
Lara zamrkala a pak si náhrdelník navlékla na krk. Byl to podivný pocit - ještě z něj cítila jeho poslední nositelku, jejího velkého ducha.
"Ne, nic. Že by nebyl pravý? Ale ne, určitě to byla lež; jen hloupá zkazka."
"Je nádherný," řekla Lara, usmála se a pak zavládlo na chvilku ticho. Oba se rozhlíželi po tom divu kolem. Mlčení přerušil Jean:
"A co… ona? Nefertiti?" Ukázal k sarkofágu. "Je to opravdu ona?"
"Myslím, že ano," odpověděla Lara. "Ale…"
"Ale?"
Lara si sundala náhrdelník, zavázala ho do uzlíčku, v kterém měla předtím Skaraba, a povzdechla si. "Taky si myslím, že by bylo správné ponechat jí alespoň nějaké tajemství."
"A co ten náhrdelník?"
"Přece ho tu nenechám nějakým zlodějům…" Lara se ušklíbla a oba se rozesmáli.

Když se o pár hodin později Měsíc schoval a Slunce opět vytlačilo svůj kotouč nad obzor, rozlilo se ranní světlo nad již prázdným městem Achetatonem, El Amarnou - jak chcete. Nikdo se nikdy nedozvěděl o tom, co skrývá jeskyně ve východních skalách, a nikdo nezjišťoval, proč si někdo dal tu práci a zasypal ji kameny. Nikoho nenapadlo, že nejde o přírodní úkaz, ale o dílo dvou lidí, které ještě za noci polkla poušť. (A vyplivla je někde úplně jinde než chtěli, ještě k tomu oba zvlášť, a uplynul dlouhý čas, než se ti dva znovu setkali, ale to už je úplně jiný příběh…)

KRÁLOVNIN KLENOT - Kapitola čtrnáctá: Z deníku Lary Croft

28. července 2009 v 10:33 | Charlie
Už samotná chodba byla úchvatná, a to mluvím jen o stěnách plných hieroglyfů a stejně vyzdobeného stropu. Všechny něco znamenaly, to mi bylo jasné - jen jsem mnohým z nich tenkrát ještě nerozumněla. Ale i přesto - vědomí, že cesta dál je plná příběhů a rad do života po smrti, tajů minulosti, dechu historie…
Štola ve skále klesala dolů, kamsi do temné hlubiny. Kam nedosáhlo světlo pochodně zelo černé nic, sametové a hladové. Našlapovala jsem pomalu a opatrně, a i tak jsem cítila, jak se mi pod nohama drolí prastarý kámen a písek. Tahle země, to je jedno velké pískoviště.
Byla jsem sama, Jean musel zůstat nahoře. Už dávno nebyl v takové formě jako dřív býval - tou nízkou škvírou se prostě neprotáhl. Nebála jsem se; naopak něco ve mně plesalo radostí.
Hlavou mi jak hladoví supi kroužily otázky a zarývaly své ostré zobáky do mých myšlenek. Je to to, cos hledala? Děláš správnou věc? A nezapomněla jsi na něco? A ta nejneodbytnější říkala: Je to vážně Nefertitina tajná hrobka?
Doufala jsem, že ano.
Nefertiti, sen každého archeologa. Kdepak se ukrýváš?
Šla jsem podél tvého života tančícího po zdi. Všechny ty znaky… byla to mistrovská práce, za kterou by dal znalec život. Ale co byla chodba proti tomu, co čekalo na jejím konci?
Jakkoliv jsem předtím pochybovala, ten pohled mou naději proměnil ve víru - ne, skoro v jistotu.
Pro koho jiného by někdo nechal postavit takový skvost než pro milovanou královnu?
Jakmile jsem vstoupila se zapáleným pahýlem dřeva v ruce, místnostmi se rozlila slabá záře. Někdo důmyslně rozesel po prostoru zrcadla tak, že odrážela světla jedno od druhého. Už jen to vytvářelo magický dojem. Malby na zdech - tak dokonalé, že vypadaly jako by umělec odešel teprve před pár minutami - jako by ožívaly. Sochy bohů i strážců hrobky trpělivě střežili věčnost. Vysoké sloupy podpíraly strop se zlatými hvězdami. Obrovská místnost říkala: Jsi maličká. Jsi nic. Jsi zapomenutelná…
Údiv mne skoro přinutil padnout na má rozedřená kolena. Byla jsem unavená, ale při pohledu na tu nádheru ze mne všechna ta námaha posledních pár dní spadla jak kukla z motýla. Sledovala jsem, jak se na hladině bazénu uprostřed velké místnosti odrážejí paprsky světla a hází kolem třpytivé jiskřičky. V té samé vodě kotvila miniaturní flotila, připravená pro cestu do onoho světa. Nechyběly sošky služebníků, armáda pomocníků. Pokladnice… už to slovo mluví samo za sebe.
Bylo to… velkolepé.
Neuvěřitelné.
Palác ticha, chrám věčnosti.
A to jsem pořád ještě neviděla všechno. Chodba, jež mě sem dolů přivedla, se zrovna začala rozšiřovat a předváděla mi první pohledy na ty fascinující skvosty, když můj mozek dohonil mé nohy a přinutil je zastavit. Cítila jsem, že něco není v pořádku - nemohlo to být přeci tak snadné, tak jednoduché…
Sklopila jsem oči k zemi.
Aha.
Stará dobrá vlčí jáma se mi šklebila přímo do tváře. Hluboká díra, pěkně široká, která přímo vyzývala k tomu, aby do ní někdo neopatrný spadl. Já k jejím návštěvníkům ale patřit nechtěla, tak jsem ji radši převezla - tedy přelezla po straně.
Šla jsem opatrně dál. Intuice mi neustále posílala další a další varování. Krásné věci nemusí být snadno dosažitelné - každá růže má ostré trny. I tahle hrobka jich pro mě měla pár připravených - tak tak že jsem se těm ostrým nožům vyhnula. Jedna čepel se téměř trefila do svého cíle, škrtla mi totiž o kůži a kromě vyhlídky na malou jizvu mi zanechala ještě díru v tílku.
Postupovala jsem dál, pomalu, opatrně, jako na jehlách.
Nakonec jsem se však dostala až k Ní.
Nepřitahoval mne Její nádherný sarkofág, ale socha, jež stála před ním. Královna v celé své kráse hrdě zvedala hlavu k malovaným nebesům. Až na velký zlatý náhrdelník - vykládaný drahými kameny, vytepaný do podoby půvabného Ibise, který svíral v pařátcích jen prázdnotu - byla téměř stejná jako ta v prázdné hrobce v Údolí králů, kde tohle všechno začalo. Při té vzpomínce se mi rozhoupal žaludek.
Možná mu v té vnitřní vzpouře pomohla i ruka, která mne chytila za krk, a druhá, která mi přiložila ke spánku pistoli.
"Ani se nehni," zavrčel mi do ucha.
Ztuhla jsem. Dostala jsem hrozný vztek - v větší části na něj, z menší sama na sebe. Jak jsem jen na něj mohla zapomenout? Ne, to není pravda - já na něj nezapomněla - jen jsem s ním přestala na chvíli počítat. Jak jsem mohla být tak hloupá?
Roger mne pustil, ale nepřestával na mne mířit. Mávl volnou rukou a prohlásil:
"Je to nádhera, co? Naprosto úžasné. A bude to ještě lepší, až objevení téhle hrobky připíšou mně," řekl. "Konečně jeden Thompson ukradne něco členovi té úžasné rodiny Croftů," Roger mi to slovo víceméně plivl do tváře.
"Nikdy jsem ti nic neukradla, pitomče."
Ohnal se po mně, ale já pokračovala: "Ani já, ani můj otec - nikdo z nás ti nic neudělal. Můj otec byl čestný člověk, nikdy by neudělal nic tak odporného… jako… jsi udělal… ty. Jsi zrádce. Vrah!"
Ušklíbl se. A pak se otočil, aby si mohl prohlédnout náhrdelník na soše. "Úžasná práce. Perfektní detaily. Hm…" Sundal ho soše z krku a potěžkal v ruce. V žilách mi pěnila krev. Byly to zatraceně špinavé ruce; nesahej na něj, ty
"Bude se perfektně vyjímat v mé sbírce. Hm…" Na okamžik se zamyslel, ale pak se otočil zpět na mně. "Doufám, že máš pořád ještě toho brouka -" Teď přišla ztuhlost zase na něj.
Tentokrát jsi udělal chybu ty, mizero. Zatímco řečnil, vytáhla jsem revolver od Jeana Yvese z kapsy a namířila mu ho do tváře. Však já tu pro tebe taky něco mám, chlapče.
Na tváři se mu rozlil křečovitý úšklebek.
"Zahoď to," zasyčel na mně. "Zahoď to, nebo tě zastřelím." Pořád ještě na mně mířil i on. Tím že jsem vytáhla svou zbraň jsem nás dostala do jakéhosi patu.
"Stejně bys mě zabil, dřív nebo později… vrahu." V hlavě jsem viděla tváře lidí, kterým pomohl na druhý břeh. Sára. William. Profesorka Thomsonová. Říkali: Pomsti nás. Vystřel! Je to zrádce. Vrah! Bylo to, jako by se zastavil čas a já nemohla vnímat nic než je.
Stiskla jsem kohoutek - naneštěstí jsem však zároveň musela uskočit před Rogerovou kulkou, a tak můj výstřel zasáhl jeden ze slouhů. Trochu se ve mně hnulo svědomí - ne proto, že jsem vystřelila na člověka, protože Roger si příslušnictví k druhu Homo Sapiens vůbec nezasloužil - ale protože jsem poškodila tenhle div.
Život je jako jedna velká šachová partie. Jde jen o to, kdo má lépe rozestavené figury.
Znovu jsem natáhla svůj revolver a stiskla spoušť; jenže ouha, byl tam jen ten jeden náboj. A já neměla náhradní.
Jenže zatímco u něj jsem neviděla víc zbraní než pistoli v ruce, já měla kromě revolveru ještě jedno eso v rukávu. Pořád jsem totiž ještě svírala v ruce zapálenou pochodeň.
A tak jsem ji po něm prostě mrštila. Sledoval, jak se k němu ohnivý bod blíží, a v úleku pustil náhrdelník na zem a zakryl si tvář rukama. Pochodeň se mu však trefila přímo do hrudi - vrhání předmětů na cíl mi vždycky šlo skvěle - a zapálila mu košili. Roger plamínek udusil - jenže pak zaplavila hrobku tma, jako těžká sametová přikrývka. Plamen pochodně se zamihotal… a zhasl. Zůstal jen červený oharek, který se zmohl jen na slaboulinký náznak světlejšího kruhu kolem sebe a odraz světla na mé sítnici. Mým očím chvilku trvalo, než si zvykly na to hutné šero. Ale ne tak dlouho, jako zmatenému Rogerovi.
Měla jsem velmi zvláštní pocit. Jako bych splynula s tmou. Stala jsem se její součástí, jedním z jejích stínů. Byla jsem kamenem, který dokonale opracovali přesně tak, aby do tohohle místa zapadl jak dílek do skládačky. Cítila jsem, jak mi tělem kolují ozvěny věků. Slyšela jsem dávno mrtvé hlasy. Staletími vysušený, dávno zašlý svět se točil kolem mě. A ve mně…
Snad ve snu jsem spatřila, jak socha královny osvětlená zbytkem pochodně otevřela oči a ústa a řekla: Buď mým strážcem. Přišel tvůj čas…
Byla to magická tma. Tělem se mi rozlila nezvyklá síla, čistá energie.
Byla tma a skoro nic jsem neviděla, ale to nebylo důležité. Najednou jsem věděla přesně, kde co je. Stále ještě jsem slyšela ozvěny hlasů jeho obětí.
Ano, přišel můj čas. Čas pomsty.
Vykročila jsem vpřed.

KRÁLOVNIN KLENOT - Kapitola třináctá: Město ticha

25. července 2009 v 9:08 | Charlie
"El Amarna."
"Achetaton."
"Město kacířského krále," přidal k dobu Jean Yves. Zamyšleně sledoval obraz, který se jim rozestřel před očima. Trosky kdysi vznešeného města, které však svou velkou éru prožívalo pouhých patnáct let. Rozvaliny v písku, pláň na břehu řeky, v objetí skal, doplněná baldachýnem noční oblohy.
"Jsi si jistá, že tu něco objevíš? Vždyť to tu prokopali skrz na skrz a nic takového, co by se ti mohlo hodit, se tu - pokud vím - neobjevilo. Já sám se tu dlouho potloukal, ale už dlouho to je jen hromada sutin a pár zbylých sloupů. Sem tam nějaká nedokončená hrobka a kus zdí…"
…kupříkladu ta hromada starých kamenných cihel, podél které Lara s Jeanem právě kráčeli. Šli tak nějak bez rozmyslu, protože ani jeden nevěděl, kde začít.
Snažili se vymyslet nějaký způsob, jak se dostat dál - a to směrem k odhalení tajemství, které po sobě nechala Nefertiti. Lara v prstech žmoulala váček, v kterém se ukrýval modrý amulet - nádherný kámen tak akorát do dlaně, vyřezaný do podoby posvátného Skaraba. Oba dva byli přesvědčeni, že amulet je součástí něčeho většího - že patří do pařátků Ibisovi, druhé části Nefertitina náhrdelníku.
Klenot hodný obdivu, po kterém stojí za to jít - i za cenu toho, že musíte odložit pomstu, které se už nemůžete dočkat.
Skaraba už měli; jenže kde je ukrytý ten zbytek?
Když Lara přišla se Skarabem za archeologem, stopy z fotografií a socha, která krásnou královnu připomínala a na které Lara krásného zlato-modrého brouka našla, je dovedly směrem k Nefertiti - a tak rychle vyrazili směrem k městu, ve kterém ta krásná a moudrá žena kdysi žila. Jenže kde se její náhrdelník ukrývá?
Lara si sedla na velký kámen a stáhla si ze zad batůžek. Rychlý průzkum vynesl na matné měsíční světlo, doprovázené mihotavou září baterky, jednu umolousanou černobílou fotografii. Obraz krásné ženy byl ale dobře vidět - stejně tak jako náhrdelník, který měla obtočený kolem půvabného labutího krku.
Kde je ukryté tvé tajemství, královno?
"Jeane…" Lara poklepala na pomuchlaný papír, "Odkud je tenhle záběr?"
Oslovený ukázal směrem ke skalám.
"Tuhle fresku jsem vyfotil v jedné z jeskynních místností. Myslím, že to bylo někde támhle… Laro! Počkej na mě!"

V každém vyprávění přijde okamžik, kdy hlavní hrdina nějakou neuvěřitelně štastnou náhodou natrefí právě na ten pravý klíč - vleze do správných dveří - odhalí cestu k pokladu.
V tomto příběhu ten moment nastal právě teď
A tak se Lara rozeběhla na východ, směrem ke skalám - do hrobů! Jean Yves supěl za ní.
Nechme je utíkat a dopřejme si minutku dějepisu.
Když před tisíci let začal faraón Achnaton uctívat nového - no, on ani nebyl tak nový, jako spíš lehce odstrčený - lépe řečeno pokusil se smazat ostatní bohy a nastolit vládu jediného boha, a to Atona, představitele slunce, přestěhoval i hlavní město Egyptského království. Město, které získalo krásné jméno Achetaton, což znamená Obzor Atonův, založil na východním břehu Nilu, přesně uprostřed cesty mezi Mephidou a Thébami. O jeho nadšení svědčí i fakt, že bylo postaveno za dva roky… Achnatonovou manželkou, které nechal dokonce postavit vlastní palác, byla právě Nefertiti, proslulá královna egyptská. Ve východním pohoří u Achetatonu dokonce začal faraon připravovat hrobku svou, hrobku pro svou ženu i některé z jejich dcer. Měli jich šest, mimochodem.
Och, počkejte. Zatímco my si tu vyprávíme, Lara s Jeanem už dorazili ke skalám. Tenhle nápad se jim vyplatil - zanedlouho už měli v rukou lopaty, které vzali bůhvíkde - a hrabali se v hlíně -
Co přesně se s Nefertiti stalo, nikdo neví. Kráska, která přišla, prostě zase zmizela…
- aby se za chvíli dostali přesně tam, kam potřebovali. To už je takový zvyk dobrodruhů a hlavních postav - vždycky všechno vyřeší. Jinak by to nebyli ani dobrodruzi, ani hlavní postavy.
Lara stála po pás v hlíně. Už když sem s Jeanem přišla, něco se jí na tomhle místě nezdálo - byla to prostě intuice, ten hlodavý pocit v břiše, že něco může být jinak, než jak to vypadá. V ruce svírala lopatu a prohlížela si své dílo. Skarabeus, kterého pro tu chvíli spolu s batohem položila na velký kamenný schod, jako by ji pozoroval.
Jean Yves stál opodál a s obavami sledoval zuřivé nadšení mladé vykradačky hrobů. Teď už si ten titul klidně i zaslouží. Jean se musel v nízké jeskyni trochu krčit, ale nepřestával s údivem zírat na Laru. Ta se vrhla k části stěny, již právě odkryla, a začala odhrnovat další hlínu smíchanou s pískem a prachem.
Archeolog se rozhlédl po stísněném prostoru. Přímo proti němu byla do stěny jeskyně vyrytá postava - byla to Ona, krásná královna. Ta podobizna už vypadala hůř než na fotografiích - vlastně to byla spíš pouhá rytina, rychle ve spěchu načmáraná do zdi. Zázrak, že vydržela tak dlouho.
Lara se zastavila. Aha. Tak tady jsi… Odhrnula jemný písek a přejela prsty po rytině, která se před ní objevila ve skále. A byla to vůbec skála? Poklepala na obrázek Skaraba a výsledný zvuk zněl podivuhodně dutě. Zajímavé…

---

"Zatraceně!"
Roger zaklel - právě mu totiž došlo palivo v jeepu. Ujížděl směrem k Achetatonu už několik hodin bez zastávky, a tak se vlastně ani nemohl divit, že teď motor zaškrundal a zhasl. Pokusil se vozidlo ještě jednou nastartovat, ale bez výsledku.
Sakra! A už musí být tak blízko… Rozhlédl se kolem. Měsíc svítil nad řekou a stříbrným světlem zakrýval krajinu. Počkat - !
Na tváři se mu rozlil škodolibý úsměv. Tak se sem přeci jen dostal…

---

"Laro?"
"Ano?"
"Co tam vidíš?"
Lara zamrkala. Kolem byla spousta prachu a tma. Úzký kužel světla z baterky temnotu dávno zavřené šachty rozrážel jen stěží. Bylo tam mrtvo a ticho. Skoro mrtvo - v jednu chvíli se Laře otřel o nohu velmi překvapený a teď už bývalý škorpion.
"Skoro nic. Počkej chvilku."
Když Lara našla brouka ve zdi, netrvalo jí už dlouho, než odkryla celou vápencovou tabulku a vypáčila ji lopatou, přičemž za ní už čekal otvor přesycený tmou a zatuchlým vzduchem. Sem tam se objevila i nějaká pavučina. Lařina intuice byla správná - něco v jeskyni tedy opravdu bylo.
Šachta. Žádný velký vchod, jen nízký strop a sedřená kolena - ale na to jejich majitelka upřímně kašlala. Jean se na druhou stranu neprotáhl - nezbylo mu než čekat, než se Lara vrátí.
Slabá baterka jí opravdu nebyla skoro k ničemu. Jakmile se mohla postavit na nohy, šátrala kolem, jestli nenajde něco užitečnějšího. Po chvilce hledání a pár nepříjemných setkání s ošklivými pavučinami a jejich majiteli, kteří se tu dlouhá léta schovávali před světem, nakonec narazila na malý poklad - zapomenutou louč.
Neptejte se mě, jak ji zapálila, každopádně se však v okamžiku rozlilo prastarou a pořád ještě celkem nízkou chodbou zlaté světlo.
Rozbušilo se jí srdce, protože takhle tělo prostě v podobných chvílích reaguje.
Vždyť na konci chodby klidně může čekat poklad.
Lara se nadechla a vykročila vpřed.

---

Jean Yves sledoval černou škvíru s neblahým tušením. Zatímco Lara se hnala vpřed, k němu se opatrně přikradla jistá myšlenka - úplně zapomněli na to, že ve hře je ještě jiný hráč.
A protože pro Rogera Thompsona nebylo ani moc těžké najít jejich stopy v písku, zanedlouho se k Jeanovi přikradla i černočerná tma.

KRÁLOVNIN KLENOT - Kapitola dvanáctá: Jdou po nás, jdou...

15. července 2009 v 14:22 | Charlie
"Teď už hledají nejen tebe, ale i mě," řekl Jean. V ruce držel nějaké zpola zmuchlané noviny. "Protože ti pomáhám. Roger…"
"Krysa," zavrčela Lara.
"…on se musel nějak dozvědět, kam jsi šla. A kam se chystáš, jinak by nás tu neobjevili," podotkl. "Alespoň ne tak rychle."
Lara si odfrkla. To bylo tomu vrahounovi podobné - nejspíš někoho poslal k Jeanu Yvesovi domů. Celá jejich expedice přece věděla, že Lařina rodina i ona sama se s francouzským archeologem přátelí. Pro Rogera nebylo těžké spočítat, že jedna a jedna jsou dva - že i Lara potřebuje nějaký opěrný bod, něco, odkud může začít. Nejspíš mu bylo divné, proč se mu rovnou nehnala po krku jak teriér, a tak byl opatrnější… a vlezlejší.
Sebrala ze stolku papíry a mapy, které si tam rozložila. Ujistila se, že je Skarab dobře ukrytý v jejím batůžku a pevněji si přitáhla k tělu ten hábit, který měla na sobě. Vůbec se jí nelíbilo, že se musí skrývat, ale jistota je jistota. Pootevřela dveře a opatrně vyhlédla z kajuty ven. Na palubě se něco dělo a ruch se už přiblížil blíž sem.
Zvláštní, pomyslela si Lara. Takhle jistá a sebevědomá se snad ještě nikdy necítila.
Vyklouzla na chodbičku a Jean se držel blízko ní. Pomalu se blížili ke vstupu na spodní palubu. Lara zahlédla pohyb. Vojáci. Bylo jí jasné, že se musí dostat z lodi pryč.

---
Poměrně mladý desátník měl známý profil hledané nastudovaný nazpaměť. Kdybyste ho vzbudili o půlnoci, odříkal by vám ho přesně: Lara Croft, asi dvacetiletá Angličanka, studentka archeologie. Štíhlá, metr sedmdesát pět, dlouhé hnědé vlasy a hnědé oči. Ošuntělé oblečení z výkopů. Zřejmě ozbrojená, v každém případě nebezpečná. Najít rychle. Mrtvou, nebo živou.
Dostal za úkol projít spodní palubu. Když ještě jednou prohlédl zkontrolovaný prostor, zamířil do chodby ke kajutám. Všiml si tam nějakého pohybu - stál tam jakýsi muž, zády k palubě.
"Ty!"
Jean se za jeho hlasem otočil. "Kdo, já?" Zlehka se pousmál, protože voják se právě ocitl v pasti. Za ním se plížila nebezpečná podezřelá, ozbrojená kusem hadru.

---

Šplouchnutí zřejmě nikdo nezaslechl.

---

"Nedívej se na mě tak. Já ho nezabila. Jen jsem ho omráčila," ospravedlňovala se Lara. Ždímala si právě vlasy plné vody. Bahnité vody… řeka byla dost vyschlá, takže koryto bylo celkem mělké - a zabahněné.
Nebyl to příjemný zážitek. Naštěstí si před skokem do vody sundala ten hnusný hadr, takže teď měla na sobě jen své zmáčené oblíbené oblečení. V tom vedru to ale uschne rychlostí blesku, pomyslela si… ale stejně jí to bylo jedno.
Seděli na břehu, v úkrytu rákosí. Poblíž byla nějaká malá vesnička, u které zastavil parník - to kvůli těm vojákům, kteří se z ní vyhrnuli. Jean podal Laře její batoh, který zůstal suchý - zatímco ona se totiž snažila raději co nejrychleji uplavat, on se dostal na souš tou pomalejší a i když méně bezpečnější cestou (jako by plavání v těchhle vodách bylo bezpečné, pomyslala si Lara. Cestou na ni vrhal překvapené pohledy nejeden krokodýl.) a přeběhl radši po můstku, kterým se na loď dostali jejich pronásledovatelé. I tak měl ale ohromné štěstí, že se mu to vůbec podařilo… Jenže dokumenty musely zůstat suché.
Tenhle fakt se zvlášť potvrdil, když potom Jean podal Laře ony noviny, které celou dobu svíral v ruce.
"Cože? Ta slizká veš. Jak to udělal?"
"Tihle… jak ty to říkáš… krysy mají své způsoby, jak na někoho svalit všechnu špínu, děvče." Lara dál beze slov zírala na titulek "Vyvražděn archeologický tábor - pachatelka na útěku". Tak tohle má ten mizera vážně spočítané.
Otevřela batoh a sáhla po dokumentech ze stanu profesorky Thompsonové. Tohle jí ale asi moc nepomůže, pomyslela si v duchu. Nahmátla mapu Achetatonu, čili El Amarny - místa, na které měli právě s Jeanem na palubě lodi namířeno. A to už jim moc velký kus cesty ani nechybí…
Laru něco napadlo.
"Jak se sem dostali ti vojáci?"
Jean Yves si jejího úšklebku dobře všiml. "Myslím, že přijeli v jeepech. Někteří určitě… Laro! Počkej na mě!"

Cestu do vesnice našli rychle. Stejně tak rychle našli i místo, kde stála vojenská vozidla. Dvě. Ono těch vojáků stejně moc nebylo, nanejvýš osm, pomyslela si… asi je ještě nečekali tak daleko, a tak byli málo ostražití. Téměř všichni byli pryč, protože pročesávali loď - a po tom, co našli omráčeného kolegu se pustili i do blízkého okolí - u jeepů zůstal stát jen jeden stážný. Lara se z boční uličky doplížila na okraj malého tržiště, které ozbrojené síly zabraly. Vesnice byla jak vymetená, místní věděli moc dobře, kdy nevystrkovat nos. Voják chodil sem a tam. Když se otočil a vyrazil směrem od Lary, ta rychle vlezla do jednoho z aut a za ní skočil dovnitř i Jean. Tomu to šlo o poznání pomaleji. Lara otočila klíčkem v zapalování a zaklela - vybrala si auto, které očividně odmítalo nastartovat. Doufala, že má alespoň nějaký benzín, protože…
"Hej! Ty!"
Naskoč. Naskoč!
Nakonec jí - k její velké úlevě - odpovědělo zavrnění motoru. Než k nim stihl voják doběhnout, jeep se rozjel a za jeho koly se zvedala oblaka prachu. Muž křičel a mával rukama jak šílený; byl ale sám. A unikala mu podezřelá, velice podezřelá osoba. Dlouho nečekal a usedl za volant druhého auta.
Naneštěstí pro něj uměla Lara řídit celkem slušně. A i když neznala místní terén, uměla velmi rychle improvizovat… a tak netrvalo dlouho….
Skřípění kol, víření prachu, výkřiky. A nakonec - jedno velké žbluňk. Vlastně spíš žbluňk… no, řekněte sami - jaký zvuk vydá auto, když sjede do řeky?
Navíc v celém incidentu figuroval i velmi překvapený krokodýl… prosím, neptejte se jak.
Pronásledovaný jeep zmizel se svým osazenstvem v prachu. Mířil na jih.

Auto díkybohu vydrželo. Nádrž naštěstí taky… a tak chvíli po půlnoci Lara dorazila na místo určení. Nebe bylo temně modré, jak samet, posázené brilianty hvězd. Poušť klidná, jen z dáli se ozývaly písně větru. A před nimi se v objetí skal rozevíralo pole Achetatonu, prastaré ruiny plné ozvěn minulosti.

KRÁLOVNIN KLENOT - Kapitola jedenáctá: Proti proudu

15. července 2009 v 14:21 | Charlie
Nebe bylo tak rozpálené, že vlastním žárem bledlo. Nad pískem se tetelil horký vzduch. Uprostřed nehostinných končin se jako obří modrý had kroutil tok řeky Nil, životadárné tepny Egypta, téhle pískem zasypané země. Voda, bahnitá a kalná, poskytovala vláhu zeleni při břehu a skýtala domov posvátným krokodýlům. Byli jako vždy ostražití a jejich velké tlamy byly plné ostrých nožů, jako by byli připravení na další oběť. Zatímco tito nekorunovaní králové se před vedrem schovávali do vlažné vody, mezi stvoly rákosí hledali úkryt před rozběsněným sluncem krásní dlouhonozí ptáci. Jejich kouzelné hlasy se linuly nad hladinou řeky. Jako by se tu zastavil čas v dobách slavných faraonů. Celý výjev se tvářil jak okamžik z okamžik z časů před tisíci let, zachycený na nástěnné malbě v komnatách posledního odpočinku velkého krále…
… Jen kdyby nebylo toho výletního parníku napěchovaného nadšenými i zmoženými turisty, který si jako nějaký přerostlý podivný tvor razil cestu přímo za svým obřím pomyslným nosem, cestu na jih, cestu proti proudu řeky.
Jednou z výhod takového monstruozního plavidla je, že se vlastně vůbec nehoupe, takže vám nehrozí mořská nemoc ani podobné nesnáze, pomyslela si Lara. Což si ovšem asi neuvědomily ty uvzdychané slečinky, které slyšela hlasitě kvílet a padat pod tlakem žáru na palubě nad její kajutou. Lara se ušklíbla a pokusila se co nejpohodlněji uvelebit na nepřátelsky se tvářícím lodním lehátku. Au. Nějaká pružina v proležené matraci se uvolnila a štípla ji do ramene. Lara si toho ale nevšímala. Už zažila mnohem horší věci…
Sledovala kulatým okénkem pomalu se posouvající břehy. Přemýšlela. Bylo chvíli po poledni a největší vedro - a tudíž poměrně klid. Dokonce i ta podivná hudba, která vyhrávala celé dopoledne a otravovala jí mysl svými příšernými trylky, už utichla. Polední klid…
Lařina kajuta nepatřila k nejlepším. Byla špinavá, neútulná a malá - ale díkybohu alespoň za to. Lara s Jeanem se potřebovali dostat co nejdříve dolů na jih, do El Amarny, a tenhle parník byl to jediné, co se dalo sehnat. Plul pomalu, ale co se dalo dělat? Navíc mají alespoň čas pořádně si projít všechno, co o tom místě vědí.
Lařin starý známý se teď potloukal někde po palubě, takže byla sama. Trochu rozjímala. Přemýšlela, co podniknout… a vzpomínala. Jitřila v sobě staré rány. Vzpomínala na mrtvé přátele. Jejich krev. Uškrcená profesorka…
Rogere, jaks mohl? Tvá vlastní matka…Nejspíš jsi to neudělal ty sám, někoho jsi na to poslal, ale stejně. Ty zrůdo. V Laře se zase začala vařit krev. Snažila se zhluboka dýchat, ale nepomáhalo to; vztek jí proudil celým tělem. Jsi zrádce. Vrah. Zavřela oči a snažila se na nic nemyslet, ale bylo to jen o to horší.

---

Objekt Lařina vzteku právě procházel prázdnou uličkou. V rozpáleném světě se dalo jen horko těžko normálně existovat, a tak většina lidí vyhledala stín svého obydlí, ať už šlo o dům, pokoj, přístřešek nebo krabici. Roger se zrovna vyskytoval v chudinské čtvrti, tudíž nebylo nouze ani o poslední jmenovaný typ úkrytu.
Měl velké štěstí a dobře si to uvědomoval. Přestože v Karnaku byl přítomen přímo na místě činu (o jeho pokusu o útěk, který mu brzy překazili, ani nemluvě) a měl ledacos společného i s těmi hrůznými události v onom odstrčeném koutě Údolí králů, postavila se policie i vojáci na jeho stranu. Po pár letech obchodování na zdejším černém trhu se trochu naučil místní jazyk a rychle si vymyslel důvěryhodnou historku, přičemž podle jeho verze událostí figurovala v roli té špatné právě Croftová. Ta si to ještě pěkně vypije, pomyslel si a promnul si stehno - zanechala mu tam při té hloupé šarvátce v Karnaku pořádnou modřinu. A co teprve ten zub… Jeho zubař na něm zase vydělá majlant.
Ó ano, stačilo pár správných slov na správném místě… nějaké to potřesení rukou…
Došel na konec škvíry mezi domy a protáhl se mezi harampádím. Zabočil do větší ulice, kde právě nějaký výrostek vylepoval na špinavé zdi umolousané plakáty. S profilem hledaného… Tedy hledané. Z obrázku na Rogera shlížela známá tvář.
Spolkli mu to.. i s navijákem.

---

Lara se natáhla pro svůj batůžek, který ležel na stolku vedle jejího lůžka. Po chvilce zkoumání jeho obsahu nakonec ulovila starý revolver, který našla v Jeanově skrýši za knihami. Co jiného by se od něj dalo čekat - vždycky byl dobrodruh, ale trochu moc se bál a taky měl trochu moc rád své pohodlí. A dobré jídlo, pomyslela si, když si vzpomněla na jeho rostoucí břich. Měl by častěji chodit ven… a trochu se hýbat.
No co. Lara se přestala zabývat stavem svého známého archeologa a zaměřila se na zbraň ve své ruce. Stará, ale funkční. Na šest střel… sáhla do kapsy batohu a vytáhla krabičku zásobních nábojů. Trochu se v těchhle hračičkách vyznala. Potěžkala chladný kus kovu v ruce a cítila, jak se jí opět zrychluje tep. Musela si přiznat, že i když byla její situace strašná, cítila se docela… dobře.
Lara, která vyrostla v přepychovém světě anglické smetánky, vždycky věděla, že jí něco chybí. Měla od přírody dobrodružnou náturu… a po té příhodě v Himalájích se její odvážná duše ukázala v celé své kráse - rozumějte plná odhodlání, odvahy a touhy po dobrodružství. Tedy - ukázala asi není to nejlepší slovo, protože duše se málokdy ukazuje - rozhodně za života jejího vlastníka je její zahlédnutí doopravdy raritou. Navíc - když už jsme u rozboru Lařiny osobnosti - ona byla vždycky spíš sólový hráč. Zvlášť po Himalájích se její kladný vztah k samotě projevil naplno. Měla samozřejmě pár přátel…
…přičemž tři z nich jsou teď mrtví. Rogerovou vinou. Touha po odplatě se v ní znovu zvedla jak přílivová vlna hnaná hurikánem.
Přestože si byla poměrně jistá - nebo alespoň doufala - že všechny ty náboje potřebovat nebude, doplnila prázdná místa v bubínku zbraně, jen to cvaklo. Zbytek nacpala zpět do batohu a zbraň si ukryla pod košilí. Citíla se… připraveně. Nebyla nervózní. Nebála se vyšetřovatelů ani vojáků, kteří se po ní pídili. Připadala si podivně klidně, i když věděla, že už brzo bude na každém rohu v každé vesnici viset její tvář a pod ní popis činů, které nespáchala.
Upřímně řečeno si připadala skoro jako ryba ve vodě. Tedy… až na to, že ta voda byla dost horká, skoro pálila, přičemž si Lara ani neuvědomovala, jak horká doopravdy je - protože její pronásledovatelé jí byli blíž, než si myslela - ale stejně se jí na tom všem něco líbilo.
Byl to takový ten šimravý pocit pod kůží…Ten pocit, že něco v ní konečně zapadlo tam, kam mělo.

---

"Pane?"
"Co je? Našli jste něco?"
"Snad. Podle těch vašich rad jsme omrkli dům toho jejího kámoše… zmizel. Trochu jsme se poptali a zjistili jsme, že si dneska brzo ráno zaplatil cestu dolů po řece."
"Takže ta holka tam nebyla?"
"No, to není jistý… On si ty jízdenky koupil dvě."
Roger se zamyslel. Posuňkem toho špinavého špiona odehnal a věnoval se jen svým úvahám. Proč na jih? Zahleděl se na mapu Egypta, kterou měl na stole. Ošuntělá a stará, ale použitelná. Zapíchl prst do červeného puntíku Káhira a jel prstem dolů po mapě. Jestli ten parník vyrazil dneska ráno, nemohou být daleko. Přemýšlel, kam mají asi namířeno. Hlavou se mu proháněly vzpomínky jak z nějakého filmu.
Přemýšlel. Přemýšlel, přemýšlel, přemýšlel. On byl celkem inteligentní, i když vzhledemm k jeho povaze byste to do něj neřekli.
Něco mu na tom všem moc nesedělo. Proč Lara jede na jih… proč nejde po něm? Jak ji zná, nemůže teď určitě myslet na nic jiného než na pomstu.

"Pane?"
"Co je zase?"
"Něco jsem vám zapomněl dát, pane. Když jsme byli u toho Francouze, pane, tak tam můj kámoš sebral ze stolu tohle. Asi myslel, že je to důležitý."
Roger si s nevrlým pohledem vzal od toho kluka list papíru. Byla to fotografie, snad z nějaké hrobky nebo chrámu - špatně viditelná, ale byla tam - freska nějaké ženy. Očividně krásné ženy, to musel uznat. Uvědomil si, že už ji dřív viděl.
Byla to vážně ona?
Ta slavná Nefertiti?
Ano, určitě. Na hodinách historie Roger nikdy nechyběl. Nikdy by si nedovolil zmeškat nějakou informaci o tom, z čeho by se daly vydělat pořádné peníze.
Byla to ona. A kolem krku měla obtočený náhrdelník - pták držící brouka. Skaraba. Podezřele známého skaraba, pomyslel si Roger.
Jeho prst dokončil svou cestu po mapě a zakotvil v jedom malém puntíku vedle modré čáry jménem Nil. Onen puntík byl popsán jako El Amarna.
Tak Achetaton. Ta Croftová si nikdy nedá pokoj…
Naštěstí pro něj, blesklo mu hlavou a na tváři se mu roztáhl úsměv.
Třeba z toho nakonec vyjdou opravdu velké peníze - a navíc by tak ještě mohl nadobro pokořit tu holku. Očividně po něčem jde, a musí to být něco velkého, když se odklonila od něj - a Roger si byl jistý, že mu půjde po krku. Na to ji znal celkem dobře, přestože se osobně znali jen krátkou dobu. Ani nechodili na společnou univerzitu - Lara tu jeho navštěvovala jen kvůli historickým přednáškám jeho matky. A ta ať odpočívá v pokoji…
Tak Nefertiti? Zatímco Lara se pomalu přesouvala proti proudu řeky Nil, Roger se v myšlenkách zatoulal proti proudu řeky zvané Čas. To rivalství mezi jejich rodinami začal už jeho otec - a on by s tím teď mohl skoncovat, a to se vší pompou… jako vítěz.

---

Laře se zdálo, že loď zpomaluje. Snad se dokonce chystá zastavit - a po chvíli ucítila slaboučké škubnutí, které vyprodukovaly spíš její rozjitřené nervy než konec pohybu kovového kolosu. Zanedlouho se ozvaly tlumené zvuky z paluby. Hlasy, které určitě nepatřily výletníkům - ani spokojeným, ani zemdleným. Lara polkla. Že by ji našli tak rychle?
K její kajutě, kde se celou dobu plavby radši ukrývala, aby ji nikdo nemohl poznat podle těch plakátů, které se ukázaly už i na palubě plavidla, se přiblížily rychlé kroky. Tuhle chůzi znala.
"Ehm. Můžu dál?" Jean zaklepal na dveře a vešel dovnitř. Byl zadýchaný, asi z toho, jak se snažil neutíkat a přitom se sem dostat co nejrychleji. "Myslím, že máme problém, Laro…"
Oslovená si radši natáhla přes hlavu hábit, v kterém sem přišla - oblečení typické arabské ženušky, které se nikdo nesmí ani podívat do tváře. Bylo jí jasné, co se bude dít.
Budou prohledávat loď. Že by věděli, že tu je? Asi přišel čas trochu pozměnit plány…

KRÁLOVNIN KLENOT - Kapitola desátá: Ibisova křídla

8. května 2009 v 17:00 | Charlie
"Roger Thompson? Ten Roger Thompson, co byl kdysi jedna ruka s tvým otcem?" Jean Yves na Laru zíral s vytřeštěnýma očima.
"Neřekla bych, že Roger," Lara to slovo skoro vyplivla, "neřekla bych, že tenhle pan Thompson se nějak kamarádíčkoval s tátou. Je asi tak starý jako já."
"Hm. Takže se tu tedy bavíme o tom jeho synkovi… Podle toho, cos řekla, nepadlo jablko daleko od stromu." Jean vyšel z kuchyňky a podal Laře talíř s jídlem. Sedl si do křesla proti ní a nalil si čaj.


Lara měla z pečlivé aristokratické rodiny pevně vštípeno, že s plnou pusou se nemluví. Polkla sousto a ptala se dál: "Znal jsi tedy Rogera Thompsona staršího?"
Jean Yves přikývl. "Znal… v naší branži o něm slyšel každý, holčičko. Na škole byl stínem tvého táty, ale pak se rozdělili… Thompsonovi měli sklony házet vinu za všechny své potíže právě na vaši rodinu - přičemž si za většinu těch věcí ale mohli sami. Finance? Koho to zajímá, když má někdo mozek a srdce na správném místě… Roger chtěl být jako tvůj otec, ale aby toho dosáhl, vybral si tu špatnou cestu. Udělal velký krok stranou od archeologie… tedy, on se stále zabýval památkami, ale z trochu jiného úhlu. Rozumíš," podíval se na Laru. Kývla a hrabala se dál ve své pozdní snídani.
"Kdybych ti měl podat byť jen stručný výtah z téhle historie, dřepěli bychom tu do Vánoc. Jednoduše řečeno… Tvůj otec nakonec poslal Rogera staršího do věčných lovišť. Ne úmyslně," zavrtěl Jean hlavou. "Byla to nehoda, ošklivá nehoda; ale rozbouřila moc velké vlny, které se nedají jen tak utišit. A zřejmě pořád ještě šplouchají…"
Na okamžik oba ztichli, jak si to celé představovali. Lara se ovládla a nakonec se jí dokonce podařilo nevyprsknout kousky vajíček smíchy. Dojedla a dovyprávěla rodinnému příteli zbytek své historie; jméno toho vraha… zrádce je totiž na chvíli odklonilo od tématu.
"Takže slečna našla hrobku, utekla z pod rukou vrahovi a teď ji hledají vojáci? Báječné. Tak mi alespoň ukaž ten artefakt, který jsi našla."
Lara vytáhla z batůžku Skaraba. Na světle se jeho modré krovky protkané zlatem nádherně leskly.
"Opravdu krásný exemplář." Jean Yves si nasadil brýle a prohlížel velkou sošku brouka zblízka. "Výborně propracované detaily. Hodně starý kousek; v té zapadlé jeskyni ho zřejmě čas moc neokousal. Nová říše, možná dokonce dříve… Co mi k němu můžeš ještě povědět?"
Lara na svého přítele archeologa nejdřív chvíli obdivně zírala, pak sáhla do batůžku a po krátkém zápasu vytáhla na světlo ještě papíry, které našla při té nešťastné události ve stanu profesorky Thompsonové.
"Hm. Ta tam taky byla? No tedy. Zabít vlastní matku… Ten kluk se jim tedy povedl, jen co je pravda. Ještě čaj?" zeptal se Jean Lary a když zavrtěla hlavou, věnoval se papírům. Lara si je dosud ani nestačila prohlédnout, tak jen čekala, co řekne.
"Její poznámky… tedy… obvyklé záležitosti." Listoval jimi a zrakem letmo projížděl jednotlivé stránky. "Co to tu…" zarazil se.
"Co je?"
"Tohle je z toho důležitého dne, o kterém jsi mluvila." Přisunul list k Laře.
Profesorka Thompsonová se snažila zakreslit a popsat každý detail z hrobky, kterou Lara našla. Na několika stránkách popsala, jak došlo k objevu, co se stalo; jak postupovali při prohledávání. Mezi listy bylo založeno také pár fotografií - jedna zobrazovala sochu, na které Lara našla Skaraba. Jean Yves na ni významně poklepával.
"Víš, kdo to je?"
"Myslím, že ano. Ta podoba je zřejmá, ale proč je ta socha právě tam? Nebyla to její hrobka…"
"Jistě že ne. Proč by si Nefertiti vybrala za místo posledního odpočinku takovou jeskyni, kterou dovedla najít i partička nezkušených studentů?" Lara se na něj trochu zamračila. "Neškleb se, nebo ti to zůstane. Tahle žena byla na něco takového až příliš chytrá, ale ten skarabeus… že by dárek dceři?"
"Meketaton?" Do Lařiny mysli se vetřela jistá vzpomínka…
Meketaton…mocná velekněžka …milovaná královnina dcera …ukrývá a ochraňuje pod svými bedry … část tajemství velké ženy, své matky… část jejího srdce …její moci… krásy… lásky…

"Víš, celé mi to něco připomíná," řekl Jean Yves a promnul si oči. Vstal a podíval se z okna. "Jsi si jistá, že tě sem nikdo nesledoval?"
"Doufám."
"Dobře. Ty víš, že na mě se můžeš spolehnout, dcero skvělého přítele."
"Díky." Lara se zamyslela a dívala se na fotografii sochy. Náhrdelník. Ten náhrdelník. Soška Skaraba připevněná na náhrdelník…
Lara cítila, že jí srdce zase bije jako o život. Krev se jí vehnala do mozku a ona horečnatě přemýšlela.
…ukrývá a ochraňuje pod svými bedry … část tajemství velké ženy, své matky… část jejího srdce …její moci… krásy… lásky…
Zavřela oči. Otevřela je.
Popadla papír a tužku, která ležela na psacím stole mezi rozházenými knihami, a nakreslila obrázek, jenž jí její vize vypálila do mozku.
Skarabeus… uprostřed. Podívala se na sochu. Kolem jejího krku se obtáčela křídla posvátného ptáka. Štíhlého, půvabného ibise posvátného…objetí mládí. A Skarabea drží v pařátcích. Ten
symbol věčnosti a znovuzrození…

Ukázala svůj výtvor Jeanu Yvesovi. Usmál se. "Laro, ty jsi tedy talent." Vypadal, jako že ho něco nakoplo a jeho myšlenky se rozeběhly jistým přesným směrem. "Počkej, musím ti něco ukázat…"
Začal vytahovat knihy z polic a přehraboval se i v těch, co byly už dřív rozházeny po místnosti. "Tohle ne… Tady to není… Ha! Mám to!" Vítězoslavný výkřik byl doprovázen šustěním starých i nových listů, které se rozsypaly do všeobecného nepořádku po podlaze. "Tady, někde… už to mám. Pojď sem," kývl Jean na Laru. Ta poslušně přiklusala.
"Kdysi jsem byl v El Amarně. Víš, co to je?" Lara kývla.
"Město kacířského krále…"
"Ano. Rychle vzešlo a rychle padlo… Ano, tam kdysi pobývala krásná Nefertiti." Ukázal na fotografie jakýchsi fresek. "Nepřipomíná ti to něco?" Úsměv, který se mu objevil na tváři, se zdá být nesmazatelný.
Na pískově zbarvené fotografii, vybledlé časem a všudypřítomným pískem, stála jakási žena. Její podoba nebyla příliš zřetelná, ale ano… Byla to ona. A kolem krku měla vytesán ten samý náhrdelník, který na kus papíru nakreslila Lara. Do puntíku stejný.
Jako by ho už dřív viděla…
...tajemství velké ženy... jejího srdce…moci…krásy…
Nefertitin náhrdelník.

V Laře se něco probudilo.
Chuť ulovit poklad…
Jean Yves zahlédl záblesk v jejích očích. "A co… co Roger? Co tvá pomsta?"
"Cestou…" Laře se na okamžik přes tvář přehnaly mraky. "Cestou… nemáš tu náhodou něco… pro každý případ… užitečného?" Teď už by se před Lařiným úšklebkem a jiskrou v jejích očích třásla i bouře.
"Možná." Bylo mu jasné, na co se ptá. "Možná, když vyklopíš támhlety knihy, tak možná najdeš něco, co by se ti mohlo modit. Možná." Jean to slovo převaloval po jazyku jak horkou bramboru, ale pak se taky usmál. Při pohledu na Laru a její náhlý zápal nešlo jinak.
"El Amarna?"
"El Amarna," odpověděla s úsměvem.


KONEC DRUHÉ ČÁSTI

KRÁLOVNIN KLENOT - Kapitola devátá: Starý přítel

7. května 2009 v 14:00 | Charlie
Dosud směřovala hlaveň koltu na Rogera; teď, když se Lara otočila, změnil se cíl. Místo na zrádce a vraha směřovala na neznámého vojáka. Larou zmítaly nejrůznější pocity…
Zlomky sekund - a stiskla kohoutek.
Klap.

Bubínek zapadl, avšak žádný výstřel. No jistě, vždyť tam nebyla žádná kulka.
Proto se jí Roger tak posmíval… Mizera jeden. Odfkrla si.
Čas se táhl jak… něco hodně tažného.
Lara odhodila revolver do písku. Pitomec. Je pitomá. Proč jen na něj sahala… proč se dotýkala vražedné zbraně? Měla silnou chuť omlátit si hlavu o zeď. Pitomče!


Pomalu ustupovala se zvednutýma rukama dozadu, až narazila na chladný kámen sloupu. Stále na ni mířilo několik hlavní. Vlastně jí věnovali veškerou pozornost. Až moc velkou pozornost…
Lara jen sledovala, jak se Roger pomalu zvedá. Opatrně, s viditelnými bolestmi. To ti nedaruju. Úhlavní nepřítel číslo jedna, a myslí si, že jen tak uteče?
Když se k Laře vojáci přiblížili a chystali se ji zajmout, vykřikla. Pokusila se trhnout rukou Rogerovým směrem, ale už ji držely silné tlapy. Lara se rozzuřila.
A Roger zatím zmizel mezi sloupy. Zanedlouho sebou všichni trhli - zaslechli probouzející se motor Rogerova džípu. Ten kratičký moment odvedl pozornost na dost dlouho, aby se Laře podařilo vytrhnout se - a na památku někoho pořádně kopnout. Odvalila se na stranu, rychle se zvedla na nohy - a pádila pryč, jen se za ní prášilo. Proplétala se mezi sloupy, přeskakovala spadlé kameny a nohy jí na vychládajícím písku podkluzovaly.
Sakra, sakra, sakra.
Za ní se ozývaly výkřiky. Tihle lidé s arabskou krví pokřikují při každé příležitosti, která se namane… a při téhle situaci ani není divu.
Utíkala z bojiště, jako to mají ve zvyku poražení. Ale kdo měl v batohu Skaraba, Rogere? Kdo?
A kdo ti půjde po krku jak krvežíznivá šelma?
Myslels, že je mrtvá, ale tak snadno se jí nezbavíš.



A tak, zatímco za Rogerem se zvedala oblaka prachu a on mizel v dáli, po Karnackém chrámu pobíhali - a v jednom případě kulhali - rozběsnění vojáci, malou ženskou postavičku pohltila noc.
A staří bohové, kteří na svou zem shlíželi ze svých hvězdných sídel, nestačili zírat.

---



Sice se teprve začínalo rozednívat, ale tržiště u starého města už tepalo životem. Křik, hluk, smích, pláč. Jaký zvuk byste si přáli? Ruchem se prodírala ženská postava, zahalená do jakéhosi kusu hadru. Až na nějaký ten drobný detail - jiskrné oči, hnědé jak čokoláda, tvář neobroušená od písku… byste ji od místních nerozeznali. Mrštně se prodírala davem a otáčela se jak na obrtlíku. Štíhlé hbité prsty tu sebraly datli, támhle fík, o kus dál bochníček chleba.
Cesta ji zavedla až na nádraží. Právě vypravovali vlak do Káhiry - panoval tu stejný shon jako na tržnici. Jeden křičel přes druhého, druhý řval na prvního; kolem se míhali obchodníci i obyčejní lidé spěchající za svými cíli. I tady bylo ve vzduchu cítit mnoho pachů - přes koření, pot nemytých těl až po mastný pach oleje a uhlí od železného oře.
Nějací výrostci vylepovali po špinavých zdech další a další plakáty. V Laře zatrnulo.
Z ušmudlaných kusů papíru na ni shlížela známá tvář. Ta, na kterou se ráno dívala do zrcadla.
Hluk v jejích uších dosáhl takové intenzity, že téměř utichl - Lara cítila, jak jí buší srdce. Tak zuřivě jí pumpovalo krev tělem, že jí začalo pískat v uších. Kradmo se rozhlédla kolem a stáhla si kus hadru víc do obličeje. Otočila se a prodírala se davem dál.
Hledali ji.


Zatraceně. Hledali i Rogera, toho mizeru, vraha, zrádce… ale ona byla v jejich očích mnohem závažnějším problémem.
Asi toho tupce neměla kopat do tak choulostivých míst. Zatracená pomstychtivost.
Opatrně se rozhlížela kolem, přičemž málem vrazila do velikého koše plného ukdákaných slepic. Odfrkla si, ten smrad ji udeřil do nosu jak rána pěstí. Musí dávat větší pozor.
Všimla si skupinky ozbrojenců u vlaku. Sakra. Mělo ji napadnout, že si dají na pátrání víc záležet - zvlášť když měl k tomu ten jejich velitel osobní důvody. Vždyť mu skoro vystřelila mozek z hlavy - a chvíli litovala, že to neudělala, že neměla nabito.
Sklonila hlavu a nechala se unášet davem. Horečnatě přemýšlela.
Potřebovala pomoc.
Věděla, kde ji najít… ale nejdřív by se musela dostat do vlaku. Jenže jak? Jak… jak.
Vrazil do ní další koš, upletený z hrubého rákosu - tentokrát plný nějakých cetek.
A Laře hlavou projela jak blesk jistá myšlenka…


---



Lara nadzvihla proutěné víko a porozhlédla se. Byla tu sama, až na tu ukdákanou hromadu slepic. Vagón byl skoro plný. Před chviličkou zaslechla, jak se zabouchly dveře a neznámé nesrozumitelné hlasy cosi dromolily; pískot… a vlak se s namáhavým supěním rozjel. Směr sever… A naštěstí mířil přímo do Káhiry. Žádné zastávky.
Vytáhla se z koše ven. V nohách ucítila slabou křeč - koneckonců byly týrané nepříjemně dlouhou skrčenou polohou. Vrávoravým krokem, opírajíc se o třesoucí se stěnu, dovrávorala na jednu větší dřevěnou bednu a sedla si.
Bylo tu příjemné šero. Škvírami mezi prkny, z kterých byla tahle pojízdná krabice ztlučena, prosvítaly jen slabé sluneční paprsky. Mezi nimi tančila smítka prachu, drouboučkého pouštního prachu, který byl v tomhle místě všudypřítomný.
Ze záhybů svého provizorního pláště Lara vytáhla hromádku nakradeného ovoce. Měla žízeň, ale co s tím měla dělat… Musí chvíli vydržet. Snad to nebude trvat dlouho. Věděla o někom, kdo by jí mohl podat pomocnou ruku - jen se k němu dostat.
Opřela se o dřevěná prkna, plná třísek, a zavřela oči. Tady uvnitř sice byl smrad smíchaný ze všech možných pachů ještě intenzivnější než na nástupišti, ale její čichové buňky už si na něj začaly zvykat. Bylo tu teplo, příjemné teplo. A rytmické brnění vlaku bylo velice uklidňující…



---



O několik hodin později - vlastně o dost později, neboť už opět padla noc a nad pouštní zemí vyšly hvězdy - vlak dorazil do místa určení. Hrkání ztichlo a kov rozpálený námahou začal chladnout. I když se už blížila půlnoc, nástupiště ovládl ruch a výkřiky. Vagón pro cestující se vyprázdnil. Šťasná shledání i vzteklé hádky… Nádražní dělníci se vydali za svou prací a ulehčovali vlaku od nákladu. O nebezpečné cizince teprve přiváželi zprávy; nikdo nedával moc velký pozor…
Jeden z chlapů později sice tvrdil, že zahlédl ve stínu mezi bednami něco se mihnout; ale ať to bylo cokoliv, rychle se po tom slehla zem…
---



Lara kráčela po písčité cestě. V ruce svírala kus papíru a trochu nejistě ho žmoulala. Byl to dopis, zpráva od starého rodinného přítele - a ona jen doufala, že informace v něm obsažené pořád ještě platí.
Už byla blízko, ale něco by se ještě hodilo… Zpomalila krok a rozhlížela se. Ticho, nikde nikdo; byla na okraji města, tam, kde život sousedil s pouští. Zanedlouho uviděla to, co hledala. Zamířila k džípu stojícímu pod jakousi plachtou. Výborně; klíčky v zapalování. Lara si sice nebyla až tak úplně jistá, jestli to, co se chystá udělat, doopravdy udělat chce… Ale dlouho těm pochybnostem nepodléhala a rychle je zaplašila. Snad to autíčko nebude nikomu vadit…
Usmála se.
A brzy už z ní zbyl jen sloupec prachu na obzoru…



---



Zbytečným klepáním se ani neunavovala. Nesnažila se práskat dveřmi, ale tyhle to udělaly za ni.
"Laro!" Dobře známá postava vyskočila zpoza psacího stolu a strhla si z očí brýle na čtení. "Kde ty se tu bereš?"

KRÁLOVNIN KLENOT - Kapitola osmá: Časy nepříjemných překvapení

6. května 2009 v 16:00 | Charlie
V prvním návalu vzteku Laru přepadla téměř nesnesitelná chuť utrhnout mu hlavu a roztrhat ho na mrňavé kousíčky. A možná ještě uvařit ho ve vlastní krvi. Zrádce. Zrádce. Vrah!
Po páteři jí přeběhla ledová vlna - a strach to nebyl. Skoro se třásla vzteky a div že jí nešla od pusy pěna. V tu chvíli ji na rameno poklepal ten mumlal, který ji sem přivezl…
Lara se otočila na podpatku a vrhla na něj pohled, který by zmrazil i ledního medvěda. Chlapík se pod jejíma očima scvrknul a skoro se začal zavrtávat do země. Ve své drchlavé řeči na svou zákaznici vychrlil hromádku vět a když se trochu osmělil, začal do ní strkat.
To ovšem neměl dělat.
Přivírající se oči; dlaně svírající se v olověné pěsti…
Au.


O chvilku později byla už Lara mezi troskami sama - když tedy nepočítáme Rogera, který seděl ve velké hypostylové hale. Lara se skrčila mezi zhroucenými kamenými bloky a pozorovala ho. Vypadalo to, že myšlenkami byl někde úplně jinde.
Opřela se o pískovec a zaryla prsty do písku pod sebou. Přemítala nad tím, co má podniknout. Zdálo se to tak jasné - pomstít se. Pomstít celý tábor… Lara si vzpomněla na ony události a její žaludek se začal bouřit. I když se jí podařilo ty myšlenky - neodbytné myšlenky, krvavé myšlenky, bolestivé myšlenky - odehnat, alespoň na okamžik, bodala ji do břicha tupá bolest. Kdy vlastně naposledy jedla…?
Na zemi pouští se snesla noc a na obloze, temně modrém sametu, se rozsvítila očka hvězd - a jedna velká, bledá tvář se vyhoupla nad obzor.
Ticho houstlo a čas se vlekl. Celou svou duší chtěla přivést k životu prastaré pravidlo Oko za oko, zub za zub, ale ani sama nevěděla proč - ztuhle seděla v písku a čekala. A čekala…
Najednou se ozvaly kroky. Někdo přicházel. Laru vidět nemohl, byla schovaná velice dobře; příchozí mířil k Rogerovi. Netušil, že ho sleduje pár velkých hnědých očí. A ten zrádce - Lara už o něm nemohla smýšlet jinak - ten taky neměl o ničem tušení…
Sledovala a poslouchala.
Padlo několik slov.
Proběhl nějaký obchod… zahlédla, jak se otvírá dřevěná bedýnka - a krev se v ní vařila, ty věci uvnitř našla ona, a on - zrádce. Krev. Vrah! A pak… pak uviděla, že zahalenec se natahuje po něčem, co Roger držel v rukou. Po jejím - po jejím Skarabovi!

Prásk.
Prásk!
Klap.

"Sakra!" Roger zaklel. Právě vypálil poslední ránu.
V Lařině mysli se něco zlomilo. Teď je ta správná chvíle. To mu jen tak neprojde…
Vyskočila, jako by byla z gumy, a v mžiku byla u něj. Překvapení bylo na její straně a její krví teď pumpoval pravý adrenalin. On byl ozbrojený, ona ne, ale ona právě dostala šanci.
A hodlala ji náležitě využít. Znalostí ve směru biologie a tvrdých sportů na to měla dost.
Křup, křáp, au, sakra. Roger se držel za zlomený nos a svíjel se po zemi. Lara se ušklíbla. Moc toho nevydrží; no teda. A to ho jen párkrát kopla. Shýbla se a vyrvala Rogerovi z křečovitě sevřených prstů levé ruky Skaraba. Jejího Skaraba. Strčila ho do batůžku a když se znovu otočila k tomu bezpáteřnému zrádci, krev v ní už pomalu vychládala. Sebrala ze země Rogerův revolver. Prázdný. Snad má ale ten vrah něco po kapsách? Najednou si ale nebyla jistá, jestli by vůbec byla schopná to zjišťovat.
Nenáviděla ho… ale dokázala by ho zabít? Jen tak, chladnokrevně… Ne. Pomsta. Oko za oko…


---

Taky by se vám nelíbilo, kdyby vám někdo rozkrádal a rozprodával vaši historii a váš majetek přímo pod nosem. Egyptské vládě se to nelíbilo vůbec… Vždycky se něco takového dělo. Pořád se to děje. A jednoho dne došlo k malému úniku informací a jeden překupník se stal velmi zajímavým cílem.
Naneštěstí pro Rogera a bohužel i pro Laru ten chlápek právě vychládal u jejich nohou.
A aby těch špatných zpráv nebylo málo…
oni v tom chrámu rozhodně nebyli sami.

---

Mířila na Rogera. Ruce se jí třásly a dech jí zadrhával v krku - a to nejen proto, že měla v krku písek. Zrádce seděl v písku a z hluboka oddechoval. Nos měl nakřivo a po tváři mu stékal čůrek krve. Lara si na jeho obličeji zahrála piškvorky. A nejen tam.
"Neuděláš to," poškleboval se jí Roger. "Nemáš na to…"
Lara se zamračila. Skousla ret a cukla rukou, aby ji poslouchala.
"Ty… ty…"
"Pche." Roger vyplivl přední zub, takže v jeho úšklebku teď zela díra. Zub za zub… Ale tady nejde o zuby.
"Nedokážeš to."
"A i kdyby…" Roger svou řeč protahoval a na jeho zakrvácené tváři se objevil výraz, který by nikdo příčetný v jeho situaci nenasadil, "daleko neutečeš, Laro Croftová."
Laru zamrazilo. Na zátylku ucítila chladný kov…

---

Vojáků nebylo moc, jen malá skupinka. Však taky nečekali moc potížistů, jen dva; toho Anglána a sběratele… Přítomnost té holky je trochu vyvedla z míry. Najednou si nebyli jistí, co dělat… ovšem jen dokud v její ruce nezahlédli tu zbraň…

KRÁLOVNIN KLENOT - Kapitola sedmá: Začátky a konce

5. května 2009 v 13:00 | Charlie
Roger Thompson nikdy ani nedoufal, že by mohl mít takové štěstí… a že by ho mohla Štěstěna navštívit takovou měrou najednou. Ten nadnášející pocit se mu rozlil tělem od kořínků vlasů až po konečky prstů na nohou.
Jeho cíl nikdy nebyl blíž. Jako kdyby stačilo natáhnout ruku a dotknout se ho.
Vítězství.
Jeho pohled opět padl na hodinky, jež obepínaly jeho zápěstí. Čas běžel a ten tupec nikde… No co, alespoň má chvilku času přemýšlet. Jak teď bylo sladké ochutnávat dřív tak hořké vzpomínky na minulost…

---

Kde to všechno začalo?
Kořeny problémů mají sklony se nepříjemně protahovat do tak velké dálky, že už na ty mrchy jen těžko dosáhnete. A v tomhle případu je jádro pudla…
…u rodičů.

Lord Hensingly Croft a Roger Thompson starší se setkali ve škole. Každý byl z jiného okruhu lidí, z jiné společenské vrstvy - jeden seshora, druhý ze dna. A možná právě to je k sobě připoutalo tak těsně dohromady - vždyť protiklady se přece přitahují odjakživa. Ať už se tehdy stalo cokoliv, tihle dva byli od prvního dne nerozluční přátelé. Jeden bez druhého nedal ani ránu. Všechno podnikali spolu, a protože byli mladí, do všeho se vrhali nadšeně a s vervou, s jiskrou, která je vlastní jen té mladé krvi. Oba milovali historii. Staré knihy, staré sochy, staré obrazy, staré… všechno. Všechno, co v sobě mělo pach uplynulých staletí, stín minulosti, vše takové
jim doslova bralo dech. Fascinovalo je to.

Měli to v sobě. A tak za tím šli.
Jenže netrvalo dlouho a oba zjistili, že každý z nich má předurčenu trochu jinou cestu.
Přičemž ukazatelem směru se v tomhle případě staly peníze a krev.
Ne že by ti dva nějak zvlášť bažili po majetku; ne, jejich cílem byla spíš sláva a velké objevy, které by je navždy zapsaly do historie. A ani nebyli moc krvelační… jenže ty kořeny, ty kořeny.
Původ a rodinné majetky. No nenaštvalo by to jednoho? Ty rozdíly, ty propasti, které se tak rychle objevily... které tu vlastně byly odjakživa, ty převysoké a skoro nepřekonatelné zdi mezi jednotlivými společenskými vrstvami…

---

Roger procházel pravidelným lesem kolosálních sloupů a přemítal. V poušti noc přichází rychle; obloha zatím potemněla a nad obzorem se objevily první hvězdy. Z pouště se ozývaly písně větru a písku. Brzy se snesla tma; kolem nočního návštěvníka tohoto půvabného památníku minulosti však poblikával měkký kužel světla z přenosné lampy. Sedl si k patě jednoho ze sloupů a nepřítomně zavrtával oči střídavě do obrazců na prastarém pískovci a na hodinky na jeho zápěstí. Občas zvedl hlavu a poslouchal, jestli neslyší známé kroky. Z myšlenek v hlavě se stal mlhavý oblak prachu; levá ruka sklouzla z dřevěné bedýnky, kterou dosud ochranitelsky svírala, a sjela do kapsy kalhot, odkud vytáhla na noční světlo balíček velikosti malé pěsti. Soustředěnost jeho momentálního majitele se z rozptýlení myšlenek vrátila právě k tomuhle předmětu.
Rozbalil plátno a v mihotavých pablescích z lampy se zaleskl modrý drahokam, vyřezaný do tvaru posvátného brouka Skarabea; zobrazení toho, kdo celý den tlačil po obloze sluneční kotouč a teď užíval zasloužený odpočinek po namáhavé práci. Jo, víra je těžká a složitá věc… Roger se rozhlédl po zbytcích chrámu a jeho myšlenky znovu sklouzly do časů minulých…

---

Jeden má cestu vyšlapanou a druhý se k ní musí nejdřív prodrat stovkou překážek.
Jeden má v rukávu všechna esa a druhý sotva drží své karty.
Jeden má všechno, druhý nic.
Jak úžasné důvody k tomu, aby se z nejlepších přátel stali nejzapřisáhlejší rivalové…

---

Tentokrát ho z myšlenek vytrhly tiché kroky. Zvedl hlavu; někdo obcházel kolem. Pak se zpoza jednoho sloupu vyloupla zahalená postava a zrychlila krok. Hlas, kterým k sedícímu promluvila, byl chraplavý a plný písku.
"Mcháte tcho?"
Roger přikývl a mávl rukou směrem k dřevěné bedýnce. Příchozí také přikývl a sehnul se, aby ji sebral ze země. Ozvalo se kratičké drhnutí dřeva, protože zahalený zápasil s víkem; nakonec povolilo a obsah zalilo matné světlo Rogerovy lucerny.
"Obvyklé cetky. Nějaký ten šmuk a pár destiček s čmáranicemi…"
"Tchedchy přchedchmětchy nchedchosírné hchodnotchy." I jen z pouhého hlasu zněl úšklebek nad Rogerovým přístupem. Ten to dělal jen pro peníze a i jen obsah téhle truhličky ho mohl zaopatřit do konce života. Jak by ten byl dlouhý, to už je jedno.
"Pcheníse přijdou jako obvchykle."
Roger kývl. Myšlenkami byl jinde, přestože tenhle obchod byl pro něj velmi důležitý. Nastalo ticho rušené jen ševelením větru…

---

Rodinné záležitosti si šly klidně dál…Rogerův otec poznal Rogerovu matku a jak to bylo dál, je jasné. Ona mu pomáhala, přestože ne všechny jeho akce byly čisté. Byl spíš lovcem pokladů než pravým archeologem. A netrvalo dlouho, a přišla chvíle, kdy se cesty starých známých znovu střetly.
Jen kvůli nějakým starým pergamenům…
…a všichni tu záležitost samozřejmě patřičně rozmázli, že ano…
…a jak to vždycky chodilo, ti z horních vrstev zůstali zase na vrcholu a ještě je uctívali a milovali jak bohy, zatímco ti ze dna se propadli ještě hlouběji.
A teď se střetly nové generace…

---

Oh, jaké to blaho proudilo Rogerovi v žilách. Není divu, že nedával pozor na to, co dělá jeho překupník a kam směřuje jeho zrak…
"Cchopchak tcho tchu mcháme?" V očích se blýskla chtivost a vidina dalšího balíku zelených papírků. Nenechavá ruka se natáhla pro balíček v Rogerových rukách…

Prásk!

Povídka od Charlie: Královnin klenot - Co se dosud stalo?

4. května 2009 v 8:00 | Charlie
Královnin klenot - co se dosud událo?

Lara se účastní studentské výpravy, která se zaměřila na prozkoumání jednoho z odlehlých koutů v přeslavném Údolí králů. K expedici patří kromě mladé anglické archeoložky ještě její přátelé Sára a William a také - naneštěstí - Lařin rival Roger Thompson. Roger je syn profesorky Thompsonové, která celou studentskou partu při vykopávkách vede…
Hádejte, kdo má na svědomí většinu - i když malých, ale přece - objevů, které se výpravě podařilo najít… Není to tak těžké… Slečna Croftová. Roger, velice ambiciózní Roger, na její úspěchy žárlí - a ještě mu v krvi vře nenávist, způsobená jistou dávnou událostí, jíž mu Croftova rodina velice pošramotila pověst. A když Lara objeví velký skalní hrob, přesto, že je prázdný, Rogerova nit trpělivosti praskne.
Malý velký zrádce vlastní krve. Najme si tvrdým životem vyškolenou bandu Arabů - ona pro něj vlastně už skupinka pracuje, neboť Roger už se nějakou dobu angažuje na místním černém trhu s artefakty - a nechá celý tábor, včetně své vlastní matky, jedné noci povraždit. Pokusí se zabít i Laru Croftovou.
Ta má jisté tajemství, které ostatním neprozradila. Když se jako první dostala do nově objevené hrobky, našla tam podivnou věc. Sochu královny s vytesaným nádherným náhrdelníkem, v jehož středu vězí jak modré srdce posvátný skarabeus, vyřezaný z modrého drahokamu lapis lazuli. Když se ho dotkne, kámen se ze sochy odloupne - vlastně tam nepatří - a protože je jím Lara tak uchvácená, skončí v její kapse.
Když Rogerova banda hodlá podříznout Lařin krk, Roger u ní najde tohoto skaraba a ukradne jí ho. Laře se setmí před očíma a když se probírá, už u ní čeká jeden z Rogerových arabsky brmlajících poskoků, aby ji dorazil. Lara je však mrštnější než tahle hora svalů a podaří se jí utéct.
Rychlý úprk údolím, z kterého však není jen tak snadné utéct, ji však dostane do svízelné situace. Skončí totiž v hrobce, již objevila a v které našla skaraba - jenže ouha; chodbu na ní rozdrtí střelba a lovkyně pokladů je uzamčená uvnitř. A tam je pořádná tma, přičemž Lařina baterka natruc nefunguje.
Rogerova karavana odjíždí a její velitel je spokojen. Podle něj je Croftová mrtvá; zatím ale nemá tušení, jak se mýlí.
Lara se potmě rozkouká, protože v hrobce přeci jen není taková tma, jak si původně myslela. Zjistí moc zajímavé věci… například to, že zprvu nalezené prostory jsou jen falešným lákadlem pro zloděje… a že sesuvem chodby se uvolnil vchod do mnohem zajímavějších míst. Do místa posledního odpočinku princezny Meketaton, dcery slavné faraonky Nefertiti, která má podle zpráv na zdi střežit část velkého tajemství krásy a moudrosti své matky.
Ukazuje se, že soška skaraba má mnohem větší význam, než si Lara původně myslela.
Díky svým znalostem mysli starých Egypťanů se Lara nakonec dostane ven z hrobky jakousi šachtou připravenou pro duši zemřelé - a dostane se (za pomoci velblouda, loďky a jednoho mrňavého ukecaného egyptského taxikáře) až do Karnackého chrámu, kde narazí na Rogera, který tu má domluvenou schůzku s nějakým sběratelem…



Lara našla zrádce a vaří se v ní krev. Hádejte, co bude dál, nebo si počkejte na pokračování. Dnes, zítra, za pár století…



Charlie

Povídky od Charlie - rozcestník

26. dubna 2009 v 19:50 | Charlie

Povídky od Charlie:

První dobrodružství (dokončena)
Královnin klenot (dokončena)
Zlatý amulet (dokončena)
Oko za oko (krátká povídka)
Midsummer's Night (english short story)

Přeji příjemné počtení:)

Charlie

ZLATÝ AMULET - Epilog

25. prosince 2008 v 14:04 | Charlie
Černoch sedící na podlaze červeného vrtulníku se usmál. Lara mu právě oznámila, co se stalo. Vlastně ani nečekal nic jiného. Odložil sluchátko a rozhlédl se po krajině.
Ledová poušť mlčela.
Při jižním úbočí nejvyššího zasněženého pahorku se nejdřív ozvaly kroky. Ty pak následovaly boty, jež je způsobily - a samozřejmě i jejich majitelka.
Zip se podíval na hodinky. Ano, už bylo na čase. Nad východním horizontem, i když spíš směrem k jihu, se na obloze objevovala už nějakou chvíli načervenalá záře.
Nad ledovou pouští svítalo.
Vyšlo slunce.
Po svahu se vzhůru k vrtulníku vyškrábala postava štíhlé ženy. Chladný vítr, který trhal poslední mraky, jež ještě zakrývali sluneční svit, si hrál s jejím dlouhým copem. Dobrodružka si setřela z čela kapku potu a vyhoupla se na podlahu vrtulníku. Na krku se jí houpal velký zlatý kotouč.
Vzlétli. Hluk vrtulníku se vytratil v dáli. Nad bílou krajinou se rozprostřelo ticho, rušené jen kvílením severního větru. A světlo.
Dlouhá noc skončila.
Nastal čas dne.

Konec


ZLATÝ AMULET - 5. část

25. prosince 2008 v 14:01 | Charlie
Ćlenové ozbrojené hordy postupovali k jezírku uprostřed místnosti. Někteří z nich byli fascinováni tou podivnou modrou barvou, kterou na sebe vzala voda, jiní zas vzhlíželi vzhůru ve snaze zahlédnout, co provádí jejich cíl nahoře. Ti druzí si mohli vykroutit krk, a stejně…

---

…Lara byla příliš vysoko až příliš dobře schovaná za ledovou sítí, jež se proplétala celým prostorem, takže na ni dohlédnout nemohli. V tu chvíli, o které teď ale mluvíme, stejně dočista zapomněla na to, že někde pod sebou ty chlupaté gorily má.
Aby mohla zachytit amulet, který visel na zlatém řetízku přichycený v nejvyšším koutku stropu, musela se pustit všeho a skočit dopředu. Byl to moc zvláštní a jen těžko popsatelný okamžik, když se vznášela nad ledovou hlubinou, prsty svírajíce zlatý kotouč.
Až se amuletu dotkneš…
…uvidíš světlo, jež je ukryté na druhé straně tmy.
…ucítíš lásku ohně, jež neumí než spálit na prach.
…ochutnáš nenávist ledu, jež hoří.
…poznáš, že čas nic neznamená.

Až se amuletu dotkneš, ucítíš slunce.

Každý sebevíc neskutečnější, sebevíc dokonalejší okamžik jednou vyprchá. Přestože Lara cítila, jak se vteřina jejího letu roztáhla do věčnosti jak nekonečná gumová páska, všechny fyzikální zákony jí křičely do uší. Hlubina si žádala své.

Navíc měla v úmyslu to dostat.
Ale ještě před tím Lara pocítila, jak se jí pravou rukou rozbíhá teplo. Horkost. Źár. Nesnesitelný žár…
Vykřikla a povolila sevření. Amulet jí vyklouzl z prstů a vydal se nejkratší cestou dolů, stejně jak Newtonovo jablko a všechny ostatní předměty světa.
A na Laru zaútočila hlubina.

---

Ledová jeskyně se rozzářila oslepujícím světlem. Jas trval pouhý okamžik; zmizel stejně rychle, jako se objevil. Chlapům zbyl jen nefunkční zrak a nekonečný údiv nad celým tím místem. Jen jeden z nich, pan X, který si také včas zakryl oči rukama, měl povýšený pocit, že ví.
I jemu se ale do mysli vkrádaly obavy. Celé stádo ne právě optimistických myšlenek…
Podlaha se lehce otřásla. Hladina azurové modři v jezírku se pokryla jemnými vlnkami, které sílily a zvětšovaly se. Od středu ke kraji běžely kroužky, jejichž průměr se stále rozšiřoval.
Teď už na ně zírali všichni.
Něco se dělo.
První vlnka slabě šplouchla o břeh.
Druhá následovala jejího příkladu. Pak se ozvalo krátké zasvištění a něco žbluňklo.
Uprostřed se ve zčeřené tekutině na okamžik objevil jakýsi zlatý třpyt a vzápětí zmizel.
Podlaha se oklepala znovu; jako když je ovanul chladný vánek. Na všech přítomných zádech naskákala husí kůže a vlasy se zježily.
V jeskyni se najednou velmi ochladilo a obsadily ji stíny. Ozvěny z hlubin noci. Tekutina v jezírku zfialověla. Změna odstínu pokračovala dál, přes krvavou červeň po jasnou žluť, až se zastavila na oslepující bílé.
Třetí vlnka si přetančila po rozběsněné hladině a přeskočila břeh, jako by se nechumelilo. Nezastavilo ji ani to, že teď už běžela do svahu. Rozdělila svou sílu do desítek, ba snad stovek pramínků, které se znovu opět stékaly dohromady. V průhledném, skoro křišťálovém namodralém ledu vykvetl velký bílý sedmilistý květ.

Každý z jeho okvětních plátků se prodlužoval a protahoval.

Každý z nich směřoval k jednomu ze sedmi ledových kvádrů lemujících jezírko.
Každý z nich vyhnal své úponky vzhůru a vpil se do ledové kostky zhruba v místě, které by u člověka odpovídalo výšce jeho srdce.
Chvilku se nic nedělo, svět strnul.
A pak se na tváři žoldáka, který stál nejblíž k jednomu z ledových hrobů, objevil velice zděšený výraz a muž sklouz k zemi. Z ledu se totiž vynořila ruka z křišťálově ledových kostí a svým objetím ho uspala spánkem, z kterého už se neprobudí.

---

Lara následovala křivku započatého letu, aniž by se o to nějak snažila. Měla neskutečné štěstí. Přímo v její dráze se totiž pnul až ke stropu jeskyně jeden ze sloupů a Laru přivítal s otevřenou náručí. Setrvačnost s Larou ošklivě udeřila o led, po kterém následně sklouzla o kus níž, kde už na ni čekala vítaná plošinka.
Hlubina bude muset počkat, a snad se nedočká nikdy…
Všechno ji bolelo. Cítila každý kousek svého těla. Hlavu měla jak střep. Do hrudníku jako by ji bodali. Nohy jako by se chystaly upadnout. Ale nejvíc cítila pravou ruku, tu, v které na krátký okamžik držela zlatý amulet. Srdce jí zběsile bušilo a prohánělo jí krev zaplavenou adrenalinem celým tělem, nejsilnější tep ale byl v pravé ruce. Mrzla a hořela zároveň. Lara zhluboka dýchala a opřela se zády o led. Vždycky vydržela hodně. Netrvalo dlouho a bolest začala slábnout.
V černé kožené rukavičce bez prstů měla vypálenou kulatou díru. Sluneční symbol se jí dokonce lehce vryl i do kůže.
Odlomila kus všudypřítomného ledu z jednoho rampouchu a stiskla jej v dlani.
Zezdola se ozval hluk výtřelů, zkombinovaný s ozvěnou výkřiků. Neohrožená lovkyně pokladů se podívala přes okraj výstupku dolů a povzdechla si.
Postavila se na rozbolavěné nohy a sebrala síly. Je na čase jít dál. Navíc někde dole na ni čeká její kořist…

---

Třinách po zuby ozbrojených mužů.
Sedm kostlivců z ledu.
A jedna žena.
Jak tohle může dopadnout?

---

Když Lara klouzala po posledním rampouchu až dolů, bylo už dole živých mnohem méně. Přesněji řečeno, na nohou se už drželi jen čtyři žoldáci a ze všech sil se snažili zasáhnout nepřátele. Ono bylo méně už i oněch ne přímo živých ledových kostrounů, jenže…

Muži měli sice silné zbraně, ale ti druzí byli mnohem obratnější. A upřímně řečeno i děsivější. Navíc, zkuste si někoho zasáhnout, když je váš cíl mnohem rychlejší než vy sami… a ten kohoutek se v těch tlustých rukavicích tak špatně hledá!
Pan X se velmi prozřetelně někam vytratil.
Lara seskočila na zem a rozhlédla se. Na nohou se držel poslední z dvanácti chlápků a ani tomu už nezbývalo moc času. Zbývající tři ledoví kostlivci se ohlédli na nově příchozí. Jeden z nich drápem podřízl krk poslednímu žoldákovi. Kolik krve už potřísnilo ledovou svatyni…

Jeskyní se ozvala ozvěna dvojice klapnutí, to jak Lara zastrčila do svých věrných pistolí zásobníky a natáhla je.
Čas se zpomalil…

Namířila a zasáhla. Jeden z trojice to dostal přímo do čela. Ledová koule tvořící jeho hlavu se rozprskla do všech stran a zbytek se jednoduše rozsypal.
Ještě dva…

Lara se proplétala mezi sloupy. Kostlivci z ledu se jí drželi v patách jak uslintaní psi na lovu, pronásledující lišku. Ještě štěstí, že byli tak hloupí, a nenapadlo je, jaká žihadla má pro ně kořist připravená…
Ještě jeden.

Když poslední ledová kost z druhého padlého s křápnutím dokončila svůj let k zemi, Lara se zastavila. Srdce se jí opět silně rozbušilo a adrenalin, který z ní rozhodně ještě nevyprchal, objevil nové zdroje. Někde tu byl ještě třetí z Ledových, který byl největší a také nejspíš nejmazanější, ale…
Zastavila se přímo na okraji té díry, která předtím byla jezírkem. Ta podivná voda se totiž vyhrnula v oblaku páry ven a vypařila se - jako ta slavná pára nad hrncem. Dole v nehluboké prohlubni zbyla jen louže, uprostřed které ležel zlatý amulet.
Laře se do zorného pole přikradlo pár rudých fleků vzteku, když uviděla tu postavu, co se k amuletu plížila. Přimhouřila oči a -
- neudělala nic. Tedy alespoň zatím. Všimla si totiž ještě toho druhého stínu, který se kradl v patách prvnímu. Ušklíbla se.

Poslední ledový král měl na hlavě dokonce ledovou korunu. Tělo, či spíše kostra spletená
z ledových rampouchů bezzvučně dopadla na dno jámy a celá ta neskutečná nestvůra se sklonila nad panem zvaným X. Ten klečel na kolenou a už natahoval ruku k amuletu, když si jeho oči všimly onoho stále temnějšího stínu. Otočil hlavu a…

Kvůli slabším žaludkům se vyhneme přesnějšímu popisu jeho osudu.

Korunovaná lebka se zvedla k poslední živé bytosti, která ještě stála - na okraji prohlubně. Lařin úšklebek se ještě rozšířil. Trvalo to zlomek vteřiny.
Zvedla paži, zamířila, vystřilila…
Ledová koruna se zařinčením potkala zem.


ZLATÝ AMULET - 4. část

21. prosince 2008 v 8:47 | Charlie
Lara byla okouzlena krásou ledového království. Těžko by se našel někdo, kdo by nebyl; v téhle ženě se ale rychle probudila touha po pokladu a zvědavost. První plamínek nezhasl, ale ten druhý byl však silnější.
Místnost byla vysoká asi jako nějaká vznešená katedrála. Byla zřejmě hluboko pod zemí, ale i přesto tu bylo světlo - jasné světlo, které se odráželo ode všech krystalků ledu, z kterých byla celá svatyně vytesána. Modravé, mlhavé světlo.
Dominovalo tu ticho znějící skoro posvátně. Jen v pozadí zvuku se ozývalo tichoučké: cink, cink, cink…
Ledové pilíře tvořily složitý podpůrný systém. Větvily se a složitě i jednoduše proplétaly. Některé sloupky obtáčelo schodiště. Jiné spojovaly můstky z tenoučkých ledových nitek. Další se rozšiřovaly v balkónky a terasy z ledu…

Labyrint celý z ledu utkaný. Cesta vzhůru jen jedna a odboček na tisíce; najdi cestu správnou a dostaneš se až na vrchol; vydej se špatnou a ochutnáš konce.

Lara si nejprve povzdechla a pak se její ústa roztáhla úsměvem. Přešla k nejširšímu sloupu a vyhoupla se na první stupeň průhledného schodiště. Za ním čekal druhý. Třetí…

---


Lara sáhla po dalším rampouchu, ale ten byl tenký a zlomil se jí v ruce. Slyšela, jak se hluboko dole pod ní roztříštil o tvrdou zem. Ten velký, kterého se právě držela a který byl tou jedinou věcí, jež ji dělila od hlubiny, se pomalu poddával teplu jejího těla - tedy hlavně rukou. Polkla. Ujížděly jí prsty. Rychle se rozhlédla kolem a málem si při tom vykroutila hlavu. Počkat… Ta plošinka támhle dole, to by mohlo…
Odrazila se a skočila. Chvilku po tom se zezdola ozval zvuk mnohem většího kusu ledu než prve, který se právě rozletěl na milion kousíčků. Lara si setřela chladný pot z čela a pokračovala v cestě.
---


Po zuby ozbrojená horda právě sestupovala dlouhou spirálovitou chodbou, když se zezdola ozval ten nečekaný zvuk. Přes tu vzdálenost, která je od místa jeho zrodu dělila, neslyšeli nic jiného než hručivé zadunění, ale i tak většině z nich naskočila na zádech husí kůže.
Klesali stále hloub, pořád níž, do spirály...

---


"Laro?"
Hlas ve sluchátku byl naprosto nečekaný. Lara, která právě přecházela přes nebezpečně působící ledový můstek, zavrávorala a málem ji polkla modrá hlubina. Skrčila se, chytila se okraje ledu a poklepala na sluchátko.
"Zipe?"
"Laro, jsi tam?"
"Kdo jiný by tu měl asi tak být? Co se děje? Proč šeptáš?"
"Aby mne neslyšeli. Máme tu krysy, Laro..."
Led ji pálil do rukou. Na okamžik se pustila a zavrtěla se, následkem čehož z jejího opasku vyklouzl prázdný zásobník a vydal se vstříc ledové podlaze. Lařin pohled bezděčně sklouzl za ním a zachytil do své sítě skupinku černých siluet, které právě vcházely do ledového paláce. Kov narazil na zmrzlou vodu a hlasitě ji uvítal.
Sakra, proběhlo Laře hlavou.

---

Vešli dovnitř naprosto ohromení, ale nedávali to moc najevo. Oni měli přece zbraně, ne? Byli přece velcí chlapi. Ještě že se jim podařilo rychle nahodit čelisti zpět do jejich pantů, co?
Ozval se hlasitý zvuk. Prásk, klep. Vůdce skupiny zvedl ruku a gestem zastavil své muže. Zvedl hlavu, podíval se vzhůru do toho spletence ledu a nakonec vypustil z úst dvě slova:
"Je tady."
Všichni věděli, co to znamená, až moc dobře. Po zarostých tvářích se rozlily úsměvy, které by vyděsily většinu zubařů k smrti.
Hlavně se zvedly a prsty zaujaly své pozice...

---


...a Laře kolem uší zasvištěly první střely. Přitiskla se pevněji k ledovému sloupu a sledovala, jak se roje včelek zakusují do namodralé chladné hmoty. Zhluboka dýchala a hruď se jí dmula vzteky. Radši nezmiňovat její výraz. Vytáhla z futrálů své vlastní dávkovače žihadel a oplácela stejnou měnou. Naneštěstí měla slabší dostřel a navíc byla tak rozčilená, že se jí třásla ruka, ale i přesto se jí zřejmě podařilo někoho trefit - jak jí prozradilo několik bolestivých výkřiků.
Obrátila se a podívala se nahoru. Tam se skvěl zlatý amulet v celé své kráse, zachycený v ledové skořápce. Už je tak blízko. Už jen kousíček.
Zvedla se, držíce se ledu, a několika akrobatickými kousky překonala další kousek vzdálenosti, jež ji dělila od pokladu. Přece ji nezastaví nějaký mizerný...

---


Pan X. Nikdy si nepřál uvádět své jméno a tohle písmeno ze zadku abecedy jej vždycky oslovovalo nejvíc. Poslední dobou se stal jedním z nejvytrvalejších protivníků Lary Croftové a byl na své výkony patřičně hrdý. Byl ale celkem dost mladý a až moc rád nosil černé sluneční brýle; černou barvu měl vůbec nejradši. Navíc docela slušně ovládal vrtulníky. Nebylo zas tak těžké dostat se až sem, když...
Zlatý amulet se mu v chtivých představách už už houpal kolem krku.

---


Lara se drápala vzhůru s pistolí v zubech. Už ji od amuletu dělilo jen pár metrů. Pár stop. Délka natažené ruky... Před očima se jí objevovaly rudé skvrny vzteku a vzadu v hlavě se začala odvíjet určitá myšlenka. Vzpomněla si, co pravil její ošuntělý zápisník:
Když tě všechny překážky cesty neodradí, když tě žádná z nich nezastaví, tak tedy až se dotkneš slunce, pamatuj: ono chráněno jest. Síly noci stojí kolem něj. A když je propustíš z jejich klece, nezapomeň, že v jejich patách jde smrt.
Sedmero pánů tmy spí v ledovém loži.
Sedmero mečů čeká na tvou krev.
Lara se podívala dolů a začala počítat. Odtud ty ledové kvádry rozmístěné kolem jezírka vypadaly úplně jinak. Jeden, dva, tři... sedm. Polkla.
Uvědomila si, že ti dole už přestali střílet. Nakonec i ona byla pro ně příliš vysoko. Černé postavičky stály v modravém oparu a vzhlížely vzhůru v očekávání věcí příštích.
Jak je libo, proletělo Laře hlavou. Na tváři se jí najednou objevil úsměv a ruka hmátla dopředu...


ZLATÝ AMULET - 3. část

15. prosince 2008 v 5:31 | Charlie
Lara postupovala chodbou dopředu - a dolů. Cesta vedla do spirály a pozvolna se stáčela. Její návštěvnici překvapilo, že ačkoliv byla docela hluboko pod zemí, bylo tu světlo - no, tedy spíš šero. Možná se sem trochu světla odráží od vchodu, pomyslela si Lara, ale moc té myšlence nevěřila. Ani venku pořád ještě moc jasno nebylo. A navíc…

…ten kámen byl vůbec podivný. Světlounce šedý odstín, který spíš přecházel do mléčné běloby. A zdál se být i trochu průhledný, lesklý…
Je pravda, že Lara musela v šeru nejdřív trochu mžourat, ale čím byla níž, tím lepší světlo se kolem ní rozprostíralo. Jako jakási světlá a velmi průhledná mlha.
Brzy si všimla, že po stěnách jsou nakreslené obrazce. Symboly slunce, měsíce, hvězd… a příběhy - především Ten příběh. Nejdůležitější.
Chodba byla celkem široká a vůbec nebyla nízká - byla docela dost prostorná. Lara šla při zdi a sledovala nit příběhu. U některých obrázků se zastavovala a přemítala nad nimi déle. Tady už bylo světlo doopravdy jasné, bílé jak sníh, třpytivé jak led. A teplé, jako sluneční paprsky. Jako by tohle místo dělila od slunce jen hradba z mraků a mlhy.
Lara se usmála. Tam někde dole… tam někde dole vlastně kus slunce je. Odlepila se od nástěnných maleb a přidala do kroku. Tam dole čeká slunce, a ona je tady, aby jej přinesla nahoru.
A chodba se stáčela dál a dál, níž a níž…
Lara se zastavila. Kdyby nebyla na podobné divy zvyklá, klesla by jí čelist údivem a oči by jí vypadly z důlků. Spirála chodby se konečně rozhodla skončit a vyústila do velice zajímavé místnosti; ovšem nejzajímavější bylo to, co viselo úplně nahoře. Lara pocítila nutkání se se svým údivem s někým podělit; poklepala sluchátko v uchu.
"Zipe?" Laře se přeci jen trochu sevřel hlas údivem, takže oslovení svého společníka spíš jen zašeptala.
Ticho.
"Zipe?" Tentokrát už byl její hlas pevnější.
Odpovědí na její otázku se však stala jen ozvěna milionu šeptavých hlásků, která se odrážela od lesklých stěn.
"Zipe! Co je? Odpověz!"
Její společník vytrvale mlčel dál.
Možná spojení nefunguje skrz tu silnou vrstvu země, koneckonců byla Lara dost hluboko - alespoň si to myslela. Možná.
A možná v tom vězelo také něco jiného. Tahle myšlenka Laře ale prolétla hlavou jen na kratičký okamžik, protože ji rychle vystrnadil obdiv k té podivuhodné kráse kolem.



Pilot červeného vrtulníku zapnul svou černou bundu, opět si nasadil své oblíbené černé brýle a seskočil ven, do sněhu. Rozhlédl se po bělošedém světě zvlněném mohylami. Vítr zesílil a pískal mu v uších. Muž, pamětliv všech těch známých triků, olízl prst a nastavil jej větru.
Ten se změnil; bylo to tak nad slunce jasné, že na něj nemusel ani nic zkoušet. Na severním obzoru se objevila stěna z mračen a rychle se přibližovala. Přibližovalo se i něco jiného. Ticho ledové pouště prolomil hluk podobný zuřivé bouři, ale s počasím neměl vůbec nic společného.
Dlouhán na sněhu se otočil k jihu a usmál se. Na obzoru se objevily tři šedé tečky.
No konečně.



Lara si připadala, jako by stála uvnitř obřího diamantu. Každý kousek stěn se třpytil a lesknul jako nabroušený démant. Vysoký strop podpíraly tenké i silné ledové sloupy, rampouchy. Do země - či spíš ledu, země se schovávala hluboko pod ním - bylo vytesáno schodiště. Bylo tu docela teplo - tedy, nebyla tu taková zima. Uprostřed se dokonce třpytila lesklá vodní hladina jezírka. Voda studená jako led, průhledná a mléčně bílá - jako všechno kolem.
A bylo tu světlo, nádherné, příjemné světlo-
Lara sešla k jezírku. Podrážky jí po ledovém povrchu trochu klouzaly. Zahleděla se do modré vody. Na první pohled si všimla toho třpytivého zlatého světélka uprostřed. Už už za ním chtěla skočit, ale na poslední chvíli si uvědomila, že je to jen odraz: zaklonila hlavu a pohlédla vzhůru…
…její pohled letěl po ledových cestičkách, přes průhledné obloučky a špičky rampouchů, propletl se mezi křišťálovými sloupky a přeskákal po průsvitných balustrádách až úplně nahoru…
…a tam, jako Velká matka uchycená na nebeské klenbě, visel zlatý amulet, zářící jak slunce samo.



Velké šedé stroje dosedly do sněhu a rozvířily ho do všech stran. Když se ovzduší trochu uklidnilo - relativně uklidnilo, jelikož severní vítr stále sílil a hnal se přímo sem - vyskákalo ze tří helikoptér dvanáct těžkých chlapíků. Byli po zuby ozbrojení, jejich těla vypracovaná v zapocených posilovnách byla narvána do teplých kombinéz a neprůstřelných vest, a cítili se značně nebezpečně - pro všechny ostatní tvory, kteří by jim mohli vlézt do cesty.
"Kde jste, sakra, tak dlouho?!" Dlouhán v černém se rozkřičel. "Vy bando jedna. Čekám tu na vás jak dlouho, tamta už je dávno dole a ten druhý se může každou chvíli probrat…"
Vítr skučel a šlehal do velkých hlav. Klapl kov o kov, jak do zbraní zapadly zásobníky a uvolnily se pojistky; zaduněl pochod těžkých bot.


Lara Croft nebyla první, kdo se o slunečním amuletu dozvěděl a kdo po něm zatoužil, a už vůbec nebyla poslední…



Na podlaze červeného vrtulníku se bezvládný černoch pohnul a zasténal.
Co se to…




ZLATÝ AMULET - 2. část

11. prosince 2008 v 7:28 | Charlie
Zip roztrhl sáček se slanými buráky a začal je chroupat. Pilot se na něj otočil a vrhl na něj podivný pohled; pak se zase vrátil k nečtení svého časopisu. Drcení oříšků zuby. Byl to nepřirozený, až skoro nepříjemný zvuk, v tomhle tichu. A to místo. Proč si ti blázni kdysi museli vybrat zrovna tuhle zapomenutou končinu? Promnul si prsty, aby si je trochu zahřál - i když musel uznat, že ve vrtulníku zas taková zima nebyla. Byl rád, že nemusel tam dolů…
Takže Lara našla vchod, jo? Tak to už ji nic nezastaví. Jak ji znám, pomyslel si Zip, zatímco protáčel kolečka mozku svého počítače, Laru vlastně nikdy nic nezastavilo. Ani voda, ani led, ani oheň, ani mráz…

…ani kámen, ani sníh. Ona neporazitelná dobrodružka právě smetla z kamene další sníh, takže jeho velké šedé tvary se vyrýsovaly mnohem zřetelněji. Ještě kousek, pomyslela si. Už ji začínaly pálit načervenalé prsty a do tváří se jí hrnula krev. Už to bude. Už je skoro tam…
Zanedlouho se před ní válel veliký šutr v celé své kráse. Byl rozhodně velký a značně placatý, k tomu všemu ještě dokonale kulatý. Uprostřed byl kruh, na kterém byl jednoduše a prostě, ale jasně a zřetelně znázorněn sluneční kotouč. Jak jinak, pomyslela si Lara, a sáhla do batohu pro své poznámky.
Když otáčela zažloutlými listy, ve tváři se jí začalo objevovat jisté znepokojení. O kameni tu nic nebylo. Její poznámky byly ohledně vchodu dosti skoupé, ne a ne jí cokoliv prozradit. I přesto se jí ale v očích rozhořely jisté jiskřičky. Copak, tady se jí něco pokoušelo odporovat?
Když si kámen prohlédla ještě víc zblízka, povšimla si těch dalších znaků…

Byla to legenda.
Odnepaměti se od úst k ústům, od uší k uším nesl příběh. Příběh starý jak svět sám. Když slunce, Velká matka, přivedla na svět své první děti - do země chladu a stínů - pohltila ji tma a noc a svět se zahalil do černého kožichu, postříbřeného chladnými světélky hvězd. Lidé strádali. Lidé umírali. Lidé v tom přetěžkém čase nemohli žít; potřebovali svou Velkou matku. A protože každá milující matka, slyšící pláč svého dítěte, mu přijde na pomoc, i slunce přispěchalo zachránit své děti. A tak život mohl pokračovat.

Jenže musela být zachována rovnováha. Svět nemohl být jen světlý a horký, protože by se rozpustil, a tak po každém dni musela přijít Noc. Tma, stíny a chlad, věčný chlad a smrt. A tak to pokračovalo každým dnem dál a dál, každý rok a pořád dál.

Jenže jednoho dne slunce nevyšlo.

Prastarý příběh, který už dlouho nikdo nikomu nevyprávěl a uchoval se jen čirou náhodou, když jej jeden z evropských cestovatelů zaslechl při cestě na sever od posledních příslušníků vymírajícího severního národa.
Temnota je mocná, pomyslela si Lara, temnota je zlá. Nemohla přenést přes své černé srdce sílu a moc své jasné sestřičky, a tak ji uvěznila v nejhlubší kobce svého temného paláce. Zavřela slunce do strašného vězení, nasadila mu okovy stínů a šera, oslabila jeho zář a jas. Jeho krásu setřela jediným mávnutím.

Slunce zmizelo. Lidé strádali, trpěli a umírali dál. Přišli vlci a pili jim krev, voda zmrzla a země jakbysmet.

Byli zoufalí a hledali Matku. Kutali do hlubiny, aby našli její hrozný žalář a osvobodili ji, ale nemohli se k ní dostat blíž. Byla příliš hluboko.

Po dlouhém beznadějném hledání ale našli něco jiného. Něco krásného. Něco kouzelného… Našli kousek jejího těla. Kousek Velké matky, který se na Počátku oddělil a ztratil se v hlubinách pod sněhem a pod zemí, tam, kam lidské oko obvykle nehledí. Odnesli ten prapodivný a přitom překrásný kov k velkému čaroději. Ten jim jej vrátil po tom, co jeho moc začaroval do zlatého kotoučku, úplně stejného jako sluneční tvář a řekl: Nenaříkejte, ale přivolávejte Ji; nezoufejte, ale věřte v Ni…

A oni uvěřili a svět byl zachráněn. Slunce, posílené jejich vírou, přetrhalo řetězy noci a znovu vykvetlo na obloze.


Zajímavý příběh, pomyslela si Lara. Vzala zpět do ruky odložený zápisník a listovala dál. Jedna strana, druhá, třetí… počkat. Co je tohle? Byla si jistá, že tenhle kousek ještě nečetla, a to ten starý sešit prošla skrz naskrz. Byly to sotva poznámky - útržky vět načmárané roztřesenou rukou, skoro nečitelné, těžko srozumitelné.

Takže ono to bylo tak jednoduché?

Schovala zápisník a protáhla si ztuhlé prsty. A budou ještě ztuhlejší, jen co se zase zaboří do té sněhové hromady. Vrhla se do dalšího odhrabávání sněhu, tentokrát ho bylo mnohem víc.

Žádný vchod pod kamenem… pouze balvan ukazující jasným směrem, jako obří šipka v bílém poli. Vstup byl zatarasen něčím mnohem zákeřnějším - ledem a sněhem. Kdysi nepřekonatelný nepřítel, pomyslela si Lara, odfrkla si - a vytáhla své dvě pistole.

Nenechá se přece zastavit nějakou zmrzlou vodou.


Když Zip zaslechl střelbu, skoro nadskočil a notebook mu málem sklouzl z kolen. Burský oříšek mu zaskočil v krku a zakuckal se. Když se mu podařilo vlezlého návštěvníka z krku vychrchlat, hned se chtěl dozvědět, co se děje.

"Laro?"

Z druhé strany se neozývalo nic.

"Laro?"

Ticho nikdy nebylo výmluvnější.

Zip znervózněl. Nevěděl, co má přesně dělat, na takovou situaci se nepřipravil. Horečně přemýšlel, až se mu kouřilo z uší.

Pilot si stáhl z tváře tmavé brýle a zavřel nezajímavé noviny. Podíval se dozadu na svého společníka a pousmál se. Jeho ruka zamířila do jisté skrýše a pevně uchopila to, co tam našla.

"Laro?"

Už to trvalo pěknou chvilku a Zip se začal o Laru bát; věděla, že se má ozvat, stane-li se jí něco. Někdy prý žádná zpráva rovná se dobrá zpráva, Zip tomu ale nikdy moc nevěřil.

"Laro, jsi tam? Co se děje?"

Zip si ani nestačil uvědomit, že se něco děje, a svět se mu ztratil za tlustou černou zdí.


Lara se spokojeně ušklíbla, když viděla své dílo. Možná že kdysi považovali ledovou stěnu za skvělého ochránce, dnes to pro ni byla spíš hračka. Zastrčila zbraně zpět do futrálů a vykročila kupředu.




ZLATÝ AMULET: 1. část

6. prosince 2008 v 9:55 | Charlie
Daleko na severu - na místě tak vzdáleném od jižního pólu, že by se mu mohlo šklebit v zrcadle. Ani stromy, ba dokonce ani keře nikdy nesebraly dost odvahy, aby své výhonky a semena vyslaly tak daleko, aby se tu pokusily zakořenit, a tak se od obzoru k obzoru rozestírala jen nekonečná pláň, ledová poušť rušená jen skupinkou větrem ošlehaných vršků.
Na jeden z nich se snesl červený vrtulník. Hukot vířící vrtule na chvíli přehlušil svistot větru, záhy však zmlkl a přenechal pánu planin jeho korunu hluku. Byla zima, mrzlo až praštělo, ale k zemi - už tak pokryté bílým povlakem - se žádné další sněhové vločky nesnášely, jelikož mraky už vyčerpaly všechny své zásoby a rozplynuly se v šedobílou mlhu usazenou na nebeské klenbě. Nastal poslední den doby, kdy se nad tímhle zapomenutým místem rozestírala polární noc. Dnes přišel čas, aby vyšlo slunce.
Prozatím ale svět dřímal v ospalé šedavé bělobě.
Z vrtulníku ladně seskočila štíhlá ženská postava, jejíž boty sahající skoro ke kolenům se zaryly hluboko do sněhu. Shrnula si své hnědé vlasy z očí a z podpaží vytáhla velký, salátovitý a na první pohled starý zápisník. Vítr ji šlehal do tváře, a proto se po svém okolí rozhlédla přivřenýma očima. Přeletěla pohledem ty blízké bílé mohyly a pak její zrak sklouzl do poznámek zaznamenaných v tom ošuntělém sešitu. Chvíli studovala jednu mapku, obočí se jí na okamžik zamyšleně zvlnilo a pak se její tvář rozjasnila úsměvem.
"Někde tady to musí být," polohlasně pronesla.
"Nepovídej," ozval se další hlas z nitra červené kovové obludy. "Nechtěj mi, Laro, napovídat, že v takovéhle pustině někdy někdo žil." Černovlasému černochovi, který zůstal sedět uvnitř, drkotaly zuby.
"Nic takového jsem nikdy neřekla." Hnědovláska venku se otočila a rázným krokem popošla o kousek dál od vrtulníku. Sníh jí vrzal pod nohama a ostrý vítr jí hnal dlouhý hnědý cop do tváře. Pokračovala v načatém dialogu: "Zipe, tady nikdy nikdo nežil, nemusel-li. Mám-li být přesná, nikdy tu nesídlil nikdo živý. Sem přece odcházeli mrtví."

Ano.
Pověst praví, že jednoho dne se slunce podělilo o svou skvělost s lidmi na zemi. Když tu lidé z kmene, jehož jméno si už nikdo nepamatuje, našli kus zlatého kovu, viděli v něm úlomek z posvátného slunce. Vykovali z něj zlatý amulet, který snesli hluboko do svatyně ukryté pod zemí, a na památku toho velkého dne jím každý rok, na konci temného období, jej vynášeli na povrch a vyzývali slunce k návratu na oblohu. Posvátné místo jim také posloužilo jako pohřebiště pro největší válečníky a vůdce, jejichž ostatky sem ve slavnostních průvodech přinášeli dlouhé a dlouhé míle z jihu, z míst, kde ležela jejich sídla, a kolem pahorku Svatyně pak vyrostlo mnoho jejích sestřiček. Duše těch mrtvých prý stále čekají v ledu a kameni a hlídají zlatý amulet…

Jednoho dne tu zvěst zaslechla tahle hnědovlasá dobrodružka. Lara Croftová. A tu nikdy nijak zvlášť mrtví strážní nelekali… a minulost spojená s poklady pro ni představovala neodolatelný cíl…

Opatrně sešla po zasněženém svahu dolů a zamířila k největšímu z pahorků. Na chvilku se zastavila a zahleděla se do papírů ve svých rukou. Když si odpověděla na jakousi otázku, zaklapla desky notesu a strčila si ho do baťohu, z kterého zároveň vytáhla svůj kompas.
Začala obcházet vrcholek, který se až na svou velikost od ostatních vůbec nelišil, kolem do kola a pořád si pro sebe něco mumlala. Sledovala při tom ručičku kompasu a nechala se jím vést.
"Západ. Hrob, do kterého slunce odchází spát a z kterého se někdy nevrací. Svět smrti." Okamžik zamyšlení, vrtění hlavou a kroky vedly dál.
"Sever. Místo, odkud přichází Tma. Svět šera a duchů." Ani se nezastavila, jen zavrtěla hlavou a šla dál.
"Východ. Lože, z kterého se slunce opět rodí. Svět života." Lara se zastavila a rozhlédla se kolem. Neviděla nic zvláštního, všechno vypadalo stejně - studeně, zasněženě a bledě. Sklonila se a u úpatí kopce odhrnula trochu sněhu; pod ním se ale neschovávalo nic, ani seschlá tráva. Jen zmrzlá hlína. Narovnala se, opět zavrtěla hlavou a pokračovala.
"Jih. Říše, kde slunce žije. Svět světla."

Ve vrtulníku zatím Zip, Lařin mladý pomocník a počítačový génius, kolem sebe rozložil a přivedl k životu své technické zázraky, které ale ani nebyly příliš potřeba. Pustil se do práce. Vpředu si při tom pilot nasadil černé sluneční brýle a pustil se do čtení jakéhosi časopisu a čas od času kontroloval hodinky. Očividně měl nějakého švába na mozku, protože pořád zíral jen na jednu stranu a ani jednou neotočil list.
Lara Croft pořád ještě setrvávala u jižního úpatí pahorku. Ano. Tady měla nejsilnější pocit, že… tady na ni její intuice i rozum křičel nejjasněji; tady to muselo být. Otočila se a podívala se na oblohu, ale po slunci zatím nikde nebylo ani stopy. Poklekla do sněhu a rukama v bezprstých černých rukavicích začala odhrnovat sníh kolem sebe. Vrstva nebyla ani tak vysoká, jako spíš pevná a mrazivá a Laru to stálo dosti námahy; úspěch však přišel vzápětí.
Pod bílým povlakem se vynořily obrysy velkého šedého kamene a na něm se skvěl jasný znak.
"Jih. Místo, kde slunce září nejjasněji. Směr, z kterého se slunce zanedlouho vrátí…"
Lovkyně pokladů se opět zvedla na nohy a usmála se. Poklepala na mikrofon komunikátoru a řekla:
"Našla jsem to." Na okamžik se odmlčela a pokračovala: "Neboj, Zipe, nemusíš tam jít se mnou. Zůstaň ve vrtulníku," Lara se podívala tím směrem.
"Já půjdu do hlubiny a přinesu slunce…"



KRÁLOVNIN KLENOT - Kapitola šestá: Luxor a Karnak

16. listopadu 2007 v 20:16 | Charlie
Lara zkusila znovu popohnat to zvíře.
Jenže velbloud si postavil hlavu a nechtěl se už hnout; nejspíše se mu zdálo, že po tom, co Laru převezl přes kamenitá a skalnatá úbočí a údolí v poušti, toho již vykonal dost.
Navíc Luxor byl už opravdu blízko; teď už jej od Lary dělil pouze Nil.
Lara tedy velblouda opatrně navedla k zemi, aby z něj mohla slézt. Sešla ke břehu; zvíře přitom s sebou vedla uvázané za ohlávku - velbloud, teď už bez zátěže, šel docela klidně a povolně.
Bylo už po poledni a slunce ji silně pálilo do zad, když v bárce jednoho Egypťana směřovala k východnímu břehu - podařilo se jí totiž smluvit výměnu plavidla za velblouda. Cesta přes řeku jí trvala dlouho, musela se totiž vyhýbat větším plavidlům a navíc, Nil má dost široký tok. Sledovala špinavou vodu, znečištěnou rozvířeným bahnem, a přemýšlela nad tím, co bude dělat dál. Věděla sice, že Roger se vydal do Luxoru, ale kam přesně? Pamatovala si jen ta dvě jména míst, která zmínil - a to právě Luxor a Cairo - tedy Káhiru. Má se vydat tam? Ta je ale ještě mnohem větší a bude obtížnější ho najít. Měla by získat nějakou stopu.
V tu chvilku ji z úvah vytrhl kolem proplouvající parník a Lara se opět soustředila na své plavidlo.
Dorazila ke břehu; loďku uvázala k jednomu molu. Jakmile se její nohy dotkly pevné země, začal se jí v hlavě rodit jistý plán.
Opustila přístavní část města a ponořila se do něj hlouběji - vydala se jeho úzkými uličkami, obklopená davem lidí zahalených v pestrobarevných šálech i turistů. Dostala se přes pár širokých promenád, až ji nakonec pohltil vír obrovského tržiště.
---

Stál na okraji pouště, suché a vyprahlé; a za ním se rozléhalo hlučící město plné života.
Hlavou mu ale táhly úplně jiné myšlenky.
Roger neměl nijak zvlášť složitou povahu - ale na druhou stranu, rozhodně nebyl jednoduchý, ani hloupý. Naopak. Byl vychytralý, rád bral a nerad dával, ve skrytu duše tajně bažil po slávě a moci - a hrozně nerad prohrával.
Pokusil si ještě vybavit si ten úžasný pocit, který se ho zmocnil, když se zbavil té Croftové - ale už jen při pomyšlení na to jméno, na tu rodinu, mu mrazilo v zádech. Croftovi - tedy hlavně jeden z nich - mu totiž pomohli k nejhorší prohře jeho života, takové, která mu na záda dýchá doteď.
Přidřepl k zemi a do dlaně si nabral hrst pouštního písku. Byl horký a vysoušel mu kůži - Roger roztáhl prsty a nechal ho splývat na zem, vítr mu ho ale odvál daleko do pouště. Zároveň s pískem se R. pokusil potlačit palčivé vzpomínky na ty osudové chvíle.
Zvedl se a pohlédl na své náramkové hodinky - byl čas vyrazit, tedy, skoro už se schylovalo k tomu, že přiměřený výraz by byl "pozdě". Doufal, že na tu domluvenou schůzku dorazí včas. Nasedl do džípu; na sedadle spolujezdce mu trůnila dřevěná bednička s obsahem slušné hodnoty - my všichni víme jaká. Už kolem sebe neměl žádné hordy, už byl sám. Nastartoval motor a vyrazil na sever - do Karnaku.
---
Říkali mu Barry - ačkoliv jeho jméno bylo mnohem delší a o mnoho jiné. Nebyl žádný génius, neměl velký okruh zájmů - zajímal ho jen jeho výdělek. A kvůli tomu byla důležitá alespoň ta nějaká prácička. Byl to jaksi - taksi malý podnikatel, někdy prováděl turisty po památkách, přestože rozuměl anglicky nejvýše pět slov; jindy se nachomýtl k nějakému zajímavému obchůdku s místním podsvětím, občas se mu do rukou dostaly i zajímavé a drahé věcičky, ty ho však do prstů často dosti pálily a tak je dlouho ve své moci neměl.
A teď za ním přišla sama od sebe tahle zvláštně oblečená a trochu umazaná cizinka, která se však pohybovala i projevovala způsobem, který naznačoval velký balík peněz. Proto ji Barry, přesvědčen, že by si ho chtěla najmout jako průvodce, teď vezl ve svém malém džípu k severu, do Karnaku, a doufal, že to vše odhadl správně - nerozuměl jí totiž skoro nic. Chudák Barry neměl holt talent na jazyky.
Lara ze svého společníka nebyla zrovna dvakrát nadšená. Její plány byly totiž trochu jiné. Do hlavy se jí totiž vloudila myšlenka, že Roger pravděpodobně obchoduje s místním podsvětím, a napadlo ji, že by mohla zjistit něco víc. No a na tom chaotickém tržišti potkala právě tohohle chlápka. Doufala jen, že neudělala chybu.
Něco hluboko v břiše jí ale napovídalo, že je na správné cestě.
---

Džíp zastavil. Roger vystoupil.
Už byl téměř večer - slunce už před dlouhou dobou dosáhlo vrcholu nebeské báně a teď už se sklánělo nad obzorem. Nebe bylo čisté a vzduch jasný a horký po dlouhém letním dni. Roger se znovu podíval na své rolexky - byl tu dokonce mnohem dřív než ten sběratel, se kterým měl tuhle schůzku dohodnutou. Nezbývalo tedy, než počkat.
Před ním se tyčil majestátní kolos, ono posvátné město boha Amona-Rea - chrám v Karnaku
a on vešel mezi jeho prastaré zdi.
---

Džíp zastavil. Lara vystoupila, i se svým průvodcem.
Před nimi se vinula dlouhá, prašná cesta, lemovaná alejí sfing. V povzdálí se zvedal ten ohromný kolos - chrám. Kolem se hemžili turisti, unavení a ucouraní po prohlídkách památek. Byl večer a pro ně nastal čas vrátit se do hotelů. Lařiny kroky na rozdíl od těch jejich vedly do nitra stavby. Lara byla fascinovaná tou obrovskou dávkou historie, která dýchala ze stěn chrámu všude kolem ní.
Ten malý chlápek se táhnul za ní a brebentil něco svou hatmatilkou, Lara mu ale nevěnovala pozornost. Všimla si totiž něčeho jiného, nebo spíše někoho.
Rogera.

KRÁLOVNIN KLENOT - Kapitola pátá - Štola pro duši

17. října 2007 v 17:59 | Charlie
Lara otevřela oči. Neuplynulo ani třicet vteřin, zatímco nevěděla o světě. Pořád ještě ležela na podlaze stanu profesorky Thompsonové - a jeho majitelka též, jen na délku natažené paže od Lary. Kromě ní byla Lara sama.
Zvedla se - zatočila se jí při tom hlava. Rukou si promnula místo, na které ji ten… Ahmed udeřil a zbavil ji tak vědomí.
Rozhlédla se po stanu. Bedny u vchodu už zmizely. Lara vrávoravým krokem došla k profesorce a poklekla před jejím tělem na kolena. Byla šokovaná - ztratila tři své přátele během jediné noci. Nechápala, jak mohl být Roger schopen takového podrazu; jaké mrzké pohnutky a důvody ho k tomu vedly? Proč, proboha, nechal zavraždit vlastní matku, vlastní tělo a krev?
Lara sklouzla pohledem z mrtvé a věnovala svou pozornost papírům rozházeným kolem. Zvedl se lehký pouštní větřík; pohrával si s chlopněmi stanu a nadnášel lehounké listy papíru. Lara jich pár chytila rukou; byly pokryty řádky přesně popsaných hieroglyfů, v jednom rohu nesl každý list své číslo pořadí. Lara co nejrychleji posbírala ty, co našla, když najednou zaslechla jemné šustění písku, značící, že se někdo blíží. Ve spěchu nastrkala své úlovky do batůžku, a ještě rychleji se ukryla do záhybů stanové plachty.
---

Nad východním obzorem se vyloupl proužek světla. Slunce vyslalo své paprsky jako posly ohlašující jeho návrat. Vchod do stanu, směřující k východu, někdo roztáhl a do stanu vtrhlo sluneční světlo. Zároveň s ním však do stanu vklouzl protáhlý stín mohutné postavy. Lara zadržela dech; opatrně při tom šmátrala rukama kolem sebe, až její prsty nahmátly jakýsi - snad vhodný - předmět. Byl to kus uražené nohy stolu. Lara ten kus dřeva pevně stiskla v dlani. I jen s tou chatrnou zbraní se cítila silnější.
Do stanu vešel kromě stínu i jeho majitel - jeden z Rogerových parťáků. Lara si nevybavila jeho jméno. Omar? Ahmed? Ale to bylo jedno.
Chlap se rozhlédl kolem sebe, nejspíš mu bylo divné, kam Lara zmizela. Pohledem projížděl celý vnitřek stanu, jako by ho chtěl pročesat nitku po nitce, třísku po třísce.
Lara z něj necítila ani trochu obav či nejistoty, přestože ona se ztratila. Spíš mu z očí sálalo něco jako uspokojení a radost - radost z lovu. Jako by ho spíš těšilo, že mu ztěžuje úkol, který dostal - úkol zabít ji.
Lara si zvlášť silně tuhle myšlenku utvrdila, když ji zahlédl a podíval se jí zpříma do očí. Jeho pohled ji zasáhl jako blesk, projel jí kůží a zamrazil ji u páteře. Tvář se mu zkřivila v něco , co by snad mohlo být škodolibým úsměvem; snad kdyby při tom tak nevyceňoval zuby.
Odkudsi ze svého oděvu vykouzlil dýku - půvabně propracované detaily ornamentů zdobily její rukojeť, která objímala nabroušenou čepel; dokonalé vtělení smrti.
Pomalu se blížil k Laře, stále skrčené v jejím chabém úkrytu, jako lovec odzbrojující pohledem kořist. Při tom jí gesty naznačoval, co všechno s ní má provést … a stále se šklebil.
Lara se ale rozhodně necítila tak slabá a bezmocná, jak si nejspíše myslel že je. Situace, do které se dostala, jí zrychlila tep a tělem prohnala vlnu adrenalinu.
Najednou, pro Ahmeda naprosto nečekaně, se vyřítila dopředu, stále držíc ten svůj kus dřeva. Drobná a štíhlá, ale přitom hbitá a silná Lara dokázala své. Než se probral z šoku a chtěl ji napadnout svou dýkou, stihla ho Lara svou provizorní zbraní několikrát udeřit do hlavy a téměř omráčit - a ještě mu přidala pár kopanců, než vyběhla ze stanu.
---

Na poušti se slunce probouzí rychle. Už vyvleklo svůj zářivý a žhavý kotouč pěkný kousek nad obzor. Nastal další pouštní den, jasný, žhavý, a vyprahlý.
---

Laru do tváře udeřilo jasné sluneční světlo. Skoro ji až oslepilo - zamžourala a zaváhala, a v tu chvilku si jí všiml zbytek Rogerovy skupiny. Chlápci začali pokřikovat jeden přes druhého a ukazovali na ni, jako typičtí Arabové. Upozornili tak na ni Rogera - ten stál na korbě malého nákladního auta. Vykřikl pár příkazů - a chlápci odněkud vykouzlili samopaly a začali po Laře pálit. Ta se rozeběhla pryč, aby unikla střelám svištícím kolem ní. Vyběhla jen tak, bez směru, ale najednou si uvědomila, že míří k vchodu do hrobky. Zrychlila tempo; nohy jí přitom ujížděly po sypkém písku.
Doběhla k vchodu a vřítila se dovnitř.
Stačilo pár vhodně namířených střel. Roger si to uvědomil právě včas - vytrhl jednomu chlápkovi zbraň a zamířil; jeho terčem se stalo takové užitečné místečko nad vchodem do hrobky. Vystřelil; ačkoliv mířil proti oslepujícímu světlu, trefil se přesně.
Zvětralá skála se utrhla a s hromadou suti se sesunula k zemi; za Larou se uzavřel východ.
Je mrtvá, pomyslel si. Možná ještě dýchá, ale na tom už nezáleží.

Lara nedokázala zabrzdit; v místě, kde se chodba stáčela doprava, vrazila do zdi. Za sebou zaslechla zadunění a strašnou ránu. Zvedl se prach; země se otřásla. Chodba se hroutila.
Lara utíkala; v patách jí táhla strašlivá smrt.
Běžela chodbou až na její konec - rozevřela se před ní vlčí jáma, ta stará známá. Neměla čas, aby přeručkovávala po lanech na stěně ani nemohla přeběhnout po prknech přinesených později, které byly položeny přes jámu kvůli přenesení pokladů. Ty totiž otřesy stáhly dolů do propasti. To se Laře prohnalo hlavou během několika sekund.
Běžela.
Odrazila se na okraji jámy a vymrštila své pružné tělo dopředu, ruce natažené.
Plavným obloukem přelétla nad jámou. Narazila na hranu na druhé straně a sklouzla dolů. Podařilo se jí zachytit se konečky prstů. Houpala se nad propastí; zpocené ruce jí klouzaly v prachu.
Sebrala síly a vytáhla se přes okraj; vyčerpaná se svalila do prachu na podlaze hrobky a vnímala, jak kolem ní usedá prach, jak krouží ve spirálách k zemi. A pak hrobku pohltila tma.
---

Lara neomdlela, ne. Temnota je přece důsledkem nedostatku světla. A to kolem ní opravdu bylo.
Zběsilý tlukot srdce se zpomalil; hukot krve v uších ustal a nahradilo ho ticho. Lara zhluboka oddychovala. Stáhla si ze zad batůžek a hledala baterku; jenže ouvej - při některém z nárazů či pádů, kterými ten den a noc už prošla, se ten křehký nástroj pochroumal, zdeformoval a - jednoduše - byl vyřazen z provozu. Laře se z krku vyloudil nešťastný povzdech.
"Ale ne…"
Po hmatu se doplazila ke stěně a opřela si o ní hlavu. Pokoušela se nepropadat zoufalství, což nebylo zrovna nejsnazší. Vzhledem k okolnostem.
---

Rogerova karavana na povrchu se zatím dala do pohybu. Automobil už odjel na určené místo. Roger, sedící na jednom z velbloudů, přemýšlel. Na sobě měl kupodivu stejný beduínský hábit jako ostatní.
První část plánu vyšla výborně; jestli to tak půjde dál, po tom, co jsem tu připravil, nikdo nepřijde na to, že jsem s tím vším měl cokoliv společného. Vždyť co může asi provádět mrtvý… …V nejlepším případě padne rána na tu Croftovou. Je mi jí - ne, není mi jí líto. Má, co si zaslouží. A nikdy neočistí památku svého otce; toho břídila. Ani tu svou…
---
Když je člověk až na úplném dně, často ho zachrání i maličkost. Lařiny oči, po chvíli, když si zvykly na tmu, v ní rozpoznaly lehounký paprsek světla. Postupně zesiloval. Lara vstala; jako zhypnotizovaná se vydala přímo za ním. Místnost byla zdeformovaná, zdemolovaná - jakž takž že se nepropadal strop. Jenže právě díky tomu se na svět vynořila ta pravá část hrobu. Tahle hrobka totiž nebyla jen tak falešná; nebyla to sice pravá hrobka královny Nefertiti, ale jedné z jejích dcer, princezny.
Lara prošla jako opařená chodbou, ozářenou zrcadly (odkud jejich světlo pocházelo, z čeho ho odrážela, jí nebylo jasné, ale v té chvíli, když byla soustředěna na něco jiného, jí tahle otázka nepřišla na mysl). Ta vyústila v zdobený portál; bránu do větší místnosti. A uprostřed ní stál zlacený, zdobený sarkofág. Přistoupila k němu. Na jeho víku byla vykreslena půvabná tvář princezny…
Lara zatřásla hlavou, a uvědomila si, co se vlastně děje.
Z místnosti vedly dva další (i když menší) východy - jeden vedl do pokladnice. Ta uchovávala překrásné šperky, zlato a jiné drahocennosti.
Po stěnách hlavní komory byly vykresleny úžasné hieroglyfy. Popisovaly příběh mrtvé - jak se narodila, jak žila, co vykonala… Lara si je fascinovaně prohlížela. Některým z nich nerozuměla, ale i přes to si dokázala dát dohromady alespoň část toho příběhu.
Meketaton…mocná velekněžka …milovaná královnina dcera …ukrývá a ochraňuje pod svými bedry … část tajemství velké ženy, své matky… část jejího srdce …její moci… krásy … lásky…
---

V co Egypťané věřili? Že existuje duše, která podstoupí cestu na onen svět, do podsvětí. A ta cesta začínala smrtí a pokračovala i v hrobě - jednoduše řečeno. Podstatné je to, že pro tu duši připravili východ z hrobky. Východ, který našla i Lara, potom, co prozkoumala druhý východ. A také se tak vysvětlovala záhada kolem světla a jeho odrazů, rozprostřených po celé hrobce. Důležité pro tenhle příběh, který vám tu teď vyprávím, je, že Lara našla cestu ven z "podsvětí" právě díky tomuto zařízení - po kterém je pojmenována i tato kapitola.
---

Vytáhla se z toho úzkého otvoru; z té těsné šachty. V nose, očích i ústech měla vyschlo, na patro sejí lepil prach. Slunce pálilo - bylo už skoro poledne.
Lara doklopýtala ze skály dolů, do tábora. Dovlekla se ke korytu s vodou pro velbloudy, a zhluboka se napila. Omyla si obličej.
Po chvilce uslyšela zvláštní zafučení - a zpoza skalního výběžku vyšel jeden z těch dvouhrbých tvorů; asi se chtěl podívat, kdo mu upíjí vodu a vyšel proto ze stínu. Kolem krku měl zbytek utrženého lana, asi se vyděsil a přerval ho během střelby.
Lara ho navedla k zemi; pak se mu usadila mezi hrby. Když se kolos zvedl a veden mladou krásnou velitelkou se vydal na cestu směrem, kterým chtěla, Lara se usmívala.
Věděla, co má teď v plánu. Koho najde. Komu se pomstí.
Popohnala velblouda.
Luxor čeká.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI
 
 

Reklama