Charliin (nejen) hráčský občasník

Bota.

4. září 2013 v 9:56 | Charlie
Bota.
Proč?
Jen tak, nemusí všechno dávat smysl.

I když je pravda, že smysl boty jsem hledala, respektive zamýšlela se nad ním. Už nějaký ten den leží před dveřmi do mého pokoje má stará zimní bota. Ale i když je moje, při pohledu na ni mám pocit, jako bych nahlížela do vzdáleného a cizího světa. Doby, kdy jsem ji nosila, mi připadají skryté daleko v prehistorii mé minulosti - dobře, není to tak dávno, možná tak pět šest let, nicméně ty doby leží za jistými hranicemi, které jsem za sebou zavřela. Ale nechci tu vyprávět o sobě.

Znáte ten pocit, když narazíte na něco, co vám cosi připomíná, a pak si uvědomíte, že to cosi je z Tomb Raider? Bože, asi bych se měla jít léčit, když ve své vlastní staré opuštěné botě, co přišla k mým dveřím, vidím starý křáp Amandy z Tomb Raider Legend.

Ale uznávám, že jsem se na svou starou známou netvářila tak zoufale jako Lara.

Hodně štěstí do nového školního roku

1. září 2013 v 13:51 | Charlie
Je prvního září. Sice neděle, ale už je září - velké letní prázdniny jsou prostě na svém konci. Už od poloviny prázdnin pořád někdo školu připomíná, hlavně obchodníci, zkuste najít obchod, kde nemají akci "zpátky do školy". Je to kruté, ano, souhlasím. Ale dneska už je holt září, takže škola je skutečně za rohem, tak jsem si řekla, že bych k tomu taky mohla pár slov říct. Já sama zítra ještě nikam nejdu, akademický rok totiž na rozdíl od školního začíná až 1. října, ale zase tak velký rozdíl v tom není, místo začátku roku školního mám ještě měsíc zkouškového období. Nicméně dobře si pamatuju na ten podivný pocit, který provází poslední prázdninový den, na to jemné stažení útrob a vědomí toho, že zase něco končí. Tak doufám, že to neprožíváte nijak tragicky, protože ona to tragédie není.

Takže bych chtěla všem školou povinným, školu z vlastní vůle navštěvujícím a ve škole pracujícím prostě popřát hodně štěstí. Užijte si ten poslední prázdninový den v klidu a až zítra ráno vyrazíte, přimyslete si do rukou pár pistolí, v těle probuďte sílu, odhodlání a zvědavost, zapleťte cop... teda co to říkám. Prostě ukažte školním povinostem, že jim dokážete snadno nakopat zadek a úspěšně je zdolat:-)

P.s.: A taky dneska blahopřeju LařeHCroft k svátku, protože včera jsem na to zapomněla!

Tomb Raider maraton pokračuje

31. srpna 2013 v 15:18 | Charlie
Utekla jsem z bortících se trosek bájné Atlantidy (od té doby, co jsem poprvé poznala tohle Lařino atlantické dobrodružství, už pro mne Atlantida rozhodně není vidinou ráje). Natlu jsem tam nechala ležet a její mutanty jsem roztrhala na kusy. Teď je na řadě získat dračí dýku a porazit italskou mafii. Kdo do toho jde se mnou? :-)

Teď jen doufám, že si LHC neodvezla cédéčko na cesty...

Lékárna v božím uchu

30. srpna 2013 v 1:29 | Charlie
Jsem zmatená. Proč si proboha obří socha Anubise nacpala do ucha lékárnu?

Jistě už jste slyšeli o fenoménu nedosažitelných lékáren, které jsou rozesety po celé klasické sérii Tomb Raider (a jestli jste o nich neslyšeli, tak si tu o nich brzy něco přečtete, protože se s těmi potvorami dobře znám). Tak si tak plavu v levelu Sanctuary of the Scion (no, ano, plave spíš Lara), v takové té obrovské místnosti se dvěma obřími sochami staroegyptských bohů, Hora a Anubise. Hledám, rozpomínám se, co zde vlastně mám dělat, plavu sem a tam. A najednou, těsně u stěny, mi bleskne lékárna. Nevím jak vy, ale já v TR1 většinu objektů vidím tak trochu i za rohem. Ne vždycky a ne moc daleko, ale často.


Poodplavu, abych se mohla rozhlédnout, a lékárna nikde. A přitom velká, ne jen nějaká malá lékárnička! Zvláštní, kroutím hlavou, a pak mi to dochází. Oni si z nás vývojáři zase vystřelili.


A nacpali ji Anubisovi do ucha, takže ji není možné sebrat. Grrr. Jako by jim to jednou v tom Řecku nestačilo. A pak v dalších hrách...


Tak ji holt neseberu, no. Beztak jich mám v batůžku spoustu.


A Laře se z toho tak zamotala hlava, že jí upadla.

Dodatek: Tato lékárna se prý dá sebrat - člověk musí do toho ucha šikovně skočit. Ale já ji tam Anubisovi nechala, ať si ji užije:-)

Živá mrtvá mumie

23. srpna 2013 v 16:23 | Charlie
V posledních dnech se kromě jiného věnuji také hraní Tomb Raider 1 v rámci našeho "maratonu". Je docela zajímavé porovnávat své výsledky s ostatními, alespoň vidím, jak jsem pomalá:-)

A díky hraní jsem si zase připomněla jednu zajímavost z konce Peru. V místnosti, kde Lara najde první část Scionu, sedí také mrtvý Tihocan. Po stranách jeho trůnu stojí dva jeho věrní bezejmenní strážci, z nichž jeden je přece jen o něco živější než ten druhý.


Když se Lara k mumii přiblíží, můžete si všimnout, že na ni mumie reaguje - otáčí za ní hlavu. Ať se postavíte v místnosti kamkoliv, mrtvé oči vás sledují (připomíná vám to něco? :-) Nicméně mumie má ještě nečitelnější výraz než Mona Lisa :-). Laře se taková pozornost samozřejmě nelíbí, takže když vytáhnete zbraně, automaticky na mumii zamíří. Stačí do ní několikrát střelit a mumie spadne na zem a konečně se opravdu přestane hýbat.


Vím, je to jen taková drobnost, ale stejně musím přiznat, že mi z té mumie zlehka běhá mráz po zádech.

Tomb Raider maraton!

20. srpna 2013 v 17:35 | Charlie
Ha! Charlie má bojovnou náladu. Tedy - má chuť změřit s vámi své síly na poli Tomb Raidera. Co si společně zahrát? Teď, když máme fórum, můžeme poměřit své síly - stačí, když každý po dohraném levelu pošleme screenshot svých výsledků.

Jen je potřeba vybrat díl - navrhuji Tomb Raider 1, začátek je začátek - a pozvat vás, abyste se ke mně v hraní připojili:-)

Kdopak má chuť? :-)

Trávíte léto s Larou?

12. srpna 2013 v 13:03 | Charlie
Přestože se nerada namáčím, výjevy z podmořského světa jsou nádherné... zdroj na obrázku.

Když nad tím tak přemýšlím, asi to není úplně šťastně položená otázka. Jestliže jste tady a čtete ji, pak zní odpověď "ano", protože na tomhle blogu je Lara Croft všudypřítomná, jestliže tu nejste, nemůžete odpovídat, protože to nečtete, a pak se nedozvím, jestli třeba hrajete nebo ne. (Mimochodem, nemáte někdy pocit, že na vás leze fomofobie? Já trošku jo, teda chci říct, že myslím, že leze na mne. Ah, nebojte se, fomofobie je vlastně strach z toho, že něco zmeškáte. Po šesti letech lovu informací o TR mám pocit, že už jsem téměř jistý případ.) No, to je fuk. Tak se zeptám jinak.

Když tedy trávíte léto s Larou, jak vlastně? Hrajete? Čtete si o ní? Mne samotnou někdy přepadá chuť dát si Tomb Raider maraton. Kdepak, nemám v plánu popadnout figurku Lary nebo cd se hrou a běhat kolem dokola (od jisté doby stejně není běh má oblíbená aktivita, nechápu, že Laře to nevadí), ale napadá mne, jak dlouho by mi asi trvalo, než bych odehrála všechny díly? Prostě si sednout k počítači, zapnout TR1 a hrát a provést Laru všemi jejími dobrodružstvími. Masakr pro mé oči (obzvlášť poslední dobou mám pocit, že je zírání do počítače hodně vyčerpává, možná bych si měla pohrát s nastavením), ale ta sladká nostalgie, co na mne čiší z klasických dílů... Mám rozehraný The Last Revelation a dokonce na vás při hraní myslím a fotím screenshoty. Jenže je pak zapomínám uložit, takže má snaha vychází vniveč. A mému nadšení pro hru se také snadno přetrhne nit, když narazím na něco, co mi otráví chuť. Jestlipak uhodnete, co mne štvalo v jednom levelu:

"Vrz vrz vrz vrz... krouh! krouh! krouh! vrz vrz vrz vrz... krouh!! krouh!! krouh!! svišť... KŘUP."
Ne, nemyslím sviště jako to zvíře. Ale zkuste si napsat zvuk padající Lary. Možná, že svist by bylo lepší...

Ještě vás nenudím? Fakt ne? No tedy, to je čest:-) Jsem sama docela překvapená, že se mi tentokrát daří hledat secrety. Nemyslím, že bych si všimla všech, do návodů nekoukám, ale o hodně z nich už z mnoha předchozích hraní vím a díky průzkumu nacházím i další. Mám moc ráda, když v tolikrát hrané hře nacházím nové věci. Dokonce mám díky tomu spoustu výbušných šípů, kterých jsem dříve měla pomálu. Mumie a kostrouni, třeste se!

Kde ty všechny blogy jsou?

10. srpna 2013 v 16:08 | Charlie
Kurtis Trent na odpočinku (Leksa). Eh, snaha vybrat tematický obrázek :-)

Když přemýšlím nad psaním na blog o Laře a Tomb Raider, chvílemi si připadám jako taková ta stará babka, co stále vzdychá nad časy, kdy byla tráva zelenější. Poslední dobou se v tomhle virtuálním TR světě cítím trochu osamněle. Tedy spíš náš blog než já. Ano, minulý rok jsme se zapojili do skupiny oficiálních fanouškovských stránek, ale od počátku tohohle blogu si pamatuju, že v českém TR světě bylo poněkud živěji. Někteří se nadšeně vrhli do psaní po vydání nějakého dílu TR, pak zmizeli, někteří dlouho psali a pak zmizeli, někteří své stránky pořád stěhovali, až s nimi přestali hýbat úplně, někoho znechutili kopíráci... Je to zvláštní. Začínám se cítit staře.

Blouznění z vedra

28. července 2013 v 19:12 | Charlie
Teploměr ukazuje šestatřicet ve stínu, počítač vře a já též, tedy vedrem, ne vztekem, okurková sezona v plném proudu, už i ze zpráv chrlí jen zprávy o vedru. A moje myšlenky, které se z toho obrovitého chaosu myšlenek v mé hlavě týkají Lary Croft, se ptají: vždyť Lara cestuje po celém světě, i do míst, která by pekelníci považovali za chladná. Co třeba Egypt? Mám rozehraný The Last Revelation, i když jsem Tomb Raideru spíš nevěrná s jinými hrami, a když vidím Laru běhat po poušti, rosí se mi z toho čelo dvojnásobně. Jak to může vydržet? Já vím, je to jen virtuální postava, ale stejně, nevrtalo vám to někdy hlavou? Je snazší se takovými věcmi zabývat, když člověk blouzní z vedra. A já bych řekla, že Lara taky někdy blouzní...

Laro, copak takhle se člověk opírá? (The Times Exclusive, fotka odkudsi z internetu)

Všichni známe... (The Last Revelation, také internet)

Ano, Laro, krásný ohňostroj. Jen ještě přitop. (TLR, hlubiny internetu)

A po celodenní dřině se v Laře probouzí létající bersekerka! (TRL, tuším screen od Katie Fleming)

Běhat kolečka v starověkém "výtahu" kolem huhňající mumie, to mi vždycky připadalo tak dokonale šíleně úžasné... (TRL, odkudsi z internetu)

Doufám, že Lara nechce sejmout sama sebe... (TLR, internet)

Blog LaraHCroft Vám přeje nádherné prázdniny!

30. června 2013 v 15:13 | Charlie

Tomb Raider má jednu obrovskou výhodu. Je jedno, jestli je vedro nebo zima, jestli fičí vichřice nebo padají tuhé mrazy, pustit si hru můžeme vždycky (tedy je-li elektřina a nepřehřál-li se vám počítač, jako s oblibou dělá ten LaryHCroft) a vydat se okamžitě za úžasnými dobrodružstvími. Ať už jste školou povinní nebo pracujete, červenec a srpen byly, jsou a budou prázdninové měsíce, a v takové době si každý zaslouží kus svého volna, které může vyplnit, jak jen bude chtít. Třeba právě hraním. Samozřejmě se na vás nebudu zlobit ani tehdy, pokud jej vyplníte pobytem na našich stránkách :-) I já doufám, že zde brzy přibydou nějaké nové články o různých zajímavostech a nejen o nich, takže se máte u nás na co těšit.

Přejeme Vám příjemně strávený prázdninový čas!

LaraHCroft & Charlie

Domov, sladký domov

20. června 2013 v 9:02 | Charlie

Ano, domov je sladký, ale bohužel až příliš málo studený. Informace, že v naší republice je v posledních dnech nejtepleji ze všech států Evropy, mne příliš nenadchla, takový primát zrovna nemusím. Ale co můžeme dělat. Myslet na studené věci... Osobně se mi hlavou prohání Lara v těch nejchladnějších lokacích, do kterých zavítala. Tibet a vrcholky Himalájí. Hledání staré německé ponorky u mrazivého pobřeží Ruska. Ledy a ledovce Antarktidy. Jo, hned je to o stupínek lepší.

Nedobrovolné Benátky

4. června 2013 v 13:59 | Charlie
Jistě jste zaznamenali zpravodajství o povodních - bohužel musím dodat, že postihly i nás, Charlie a LHC. Kdybych se teď chtěla dostat domů, potřebovala bych loďku, nejlépe takovou, jakou měla Lara v Benátkách. A do toho navíc zkoušky. Jistě chápete, že máme teď plné hlavy starostí, a nebudete se zlobit, když bude naše aktivita zde dočasně nižší.

Doufám, že nepatříte k těm, koho voda spláchla, ale pokud ano, třesu vám pravicí a přeji, aby co nejrychleji uschla. Ta voda, ne vaše pravice.

Charlie

Mezi kapkami deště

1. června 2013 v 11:48 | Charlie

Prší, prší a prší. Medard přitančil dřív a přitáhl s sebou spoustu vody, zachmuřenou oblohu, vytrvalý příval kapek. Poslouchám, jak déšť za okny šumí, a snažím se nepodléhat splínu, který na mne z vyhlídek na dlouhodobé zachmuřené počasí padá. Padá, všechno padá, pořád padá voda - a já mezi kapkami deště myslím na Londýn.

Vy víte, jaký Londýn mám na mysli - přece ten tombraiderovský. Londnýn z Tomb Raider 3, který Laru přivítal svým typickým deštěm a výhledem na katedrálu svatého Pavla. Ano, tohle jsou dny, kdy je nejlepší zalézt a věnovat se svým domácím koníčkům. Ale taky je zkouškové, pochmurné zkouškové plné nemilých zkoušek, a když je venku tak nepřívětivě, zdá se být ideální čas pro to, aby člověk zalezl a na ty zkoušky se připravoval. Ale do ničeho není chuť. Jo, tohle jsou časy plné dilemat.

Ale taky bych potřebovala trochu povzbudit, trochu se inspirovat Lařinou klasickou povahou, kterou nějaký déšť nemá šanci rozhodit. A ani nájemný vrah...

Drobnosti k nezaplacení

23. května 2013 v 14:03 | Charlie

O květnu se říká, že je to měsíc lásky, rozhodně se mu takové přízvisko přisuzuje v naší kotlině, a sama musím uznat, že máj, lásky čas, je mi mnohem milejší a srozumitelnější než únorový Valentýn a jeho srdíčkové šílenství. Květen je krásný měsíc, všechno ožívá a na mě leze jaro. Tak nějak mám silnější pocit, že konkrétní osoby či věci miluju či nenávidím víc než jindy.

A pokud jde o Tomb Raider... musím přiznat, že spíš vzpomínám na to, jaké hraní téhle hry pro mě bylo, než jaké je, protože poslední dobou už tolik nehraju. Stejně jako už tolik nelezu po stromech a po střechách, jako před lety, ale moc ráda na to v melancholických chvílích rozjímání vzpomínám. Tak jako na Tomb Raider. A na všechny ty drobnosti, které na něm mám tak ráda.


1) Cinkot nádobí na Winstonově tácu
Poklidná atmosféra Lařina krásného domova, jehož cihlové zdi skrápí podvečerní anglické slunce. Lara se protahuje ve své ložnici u hořícího krbu, skrz okna shlíží na svou tréninkovou dráhu. Všechno je tak klidné, až poetické. No a najednou zaslechnete cinkot, hekání, cinkot, hekání, pšoukání a funění... Winston je stále s vámi. Teda pokud se jej zrovna nerozhodnete zavřít do mrazáku. Nejspolehlivější a nejochotnější služebník na světě. Pokud jde tedy o to šinout se pomalu za svou paní a vydávat u toho strašidelné zvuky.

2) Lařin cop vlající ve větru
Culík je jistě praktický, což o to. A vlasy v něm jsou volné, pramínky si můžou poletovat samostatně. No jo, ale takový cop - takový dlouhý vrkoč spletených vlasů, to je něco. Rozhodně to nemá každý. Vždycky jsem měla pocit, že k Laře patří cop stejně jako ke kočce ocas. Pohleďte někdy na kočku, jak nonšalantně nosí svou půvabnou okrasu. Jak s ní mává, jak za ní při chůzi vlaje. Lara sice svůj cop ovládat nedokáže, nemá v něm konec páteře, ale vítr zvládne mnohé za ni, i když v realitě by to tak nefungovalo (věřte mi, cop nosím ráda, ale nikdy mi tal nepoletuje).

3) Aha!
...a jiné citoslovce, zvuky, hekání, oddychování, co Lara vydává. A vůbec její hlas, její hlášky, její sarkasmus, její osobitost...

4) Hrátky s tyranosaury
Protože T-Rexové k Tomb Raideru neodlučitelně patří!

5) Vize míst, kam se člověk ještě nedostal, nebo ani dostat nemůže - a všechny ty nemožnosti a pitomosti, co provádí, jen aby se tam dostal
Jak to asi vypadá za těmi dveřmi? Vidím jen kousek nějakého akvária, koberec a odlesky od plápolajícího ohně... Trvalo mi hrozně dlouho, než se mi - vlastně nám, to jsme hrály s LHC - podařilo proběhnout do Lařiny tajné místnosti s trofejemi v sídle TR3. A stejně tak dlouho jsem si snila nad tím, jak to tam asi vypadá. Dokonce jsem si myslela, že ty modré skříňky s dýkou a Irisem nejsou skříňky na trofeje, ale prosklené modré sloupy až ke stropu...
A když si umanete, že někam prostě vylezete. Třeba do nějakého výklenku, který vývojáři ani nezamýšleli jako přístupný, ale vy se tam prostě musíte dostat, musíte to prozkoumat, protože co kdyby náhodou. To byste Laru radši milionkrát zabili, než abyste nechali nějaký koutek neprozkoumaný...

6) Hudba
Je potřeba vůbec něco dodávat?

7) Milujeme mumie
Jak jsem se jich kdysi mohla bát? No, abych byla upřímná, i teď, když mi přijde nějaká ta šourající se kostra obalená obvazy do cesty, trochu ve mne hrkne. V člověku se přece jen probouzí vzpomínky a přirozené obavy z něčeho, co se hýbe, a fakt by se to hýbat nemělo. A když to navíc tak huhlá a chrčí... Takže já se jich vlastně pořád trochu bojím. Ale taky si s nimi ráda hraju na schovku. A na honěnou.

8) Malá Lara
Nejlépe někoho opravdu poznáte, když s ním prožijete minulost.

9) Je to šílená bestie, vraždící maniak... naše bestie, náš maniak!
Čaj Earl Grey, fazole na toustu, strach z Corgiho, kožený batůžek, pistole při ruce, šedozelenomodré tílko, kraťasy, náruč plná artefaktů, velké hnědé oči, kulka v břiše každého nepřítele... když to poskládáte dohromady, řekněte, přijde vám na mysl někdo jiný než Lara Croft? Ta osoba, co vraždí na potkání, ukradne i to, co je nejen přibité, zasejfované, ale ještě i zapečetěné na celé věky. A vždycky se u toho úžasně tváří... Jo, je to holt naše Lara.

10) Za každých okolností dáma
Jistě, tohle tvrzení je trochu protiřečící tomu předchozímu, ale musíte to uznat. I když právě vystřeluje někomu mozek z hlavy, dělá to Lara s elegancí, ba s grácií. Je to prostě lady - a má to v krvi.

Ano, musíte uznat, že Lara Croft je prostě úžasná bytost. Myslím, že bych mohla v tomhle seznamu pokračovat dál a dál, ale prý se má v nejlepším přestat. Tak to zkuste teď vy...

Strážní v High Security Compound: Mozek nevedeme

11. května 2013 v 16:09 | Charlie
Po delší době jsem si zase pustila na odreagování klasiku - Tomb Raider 3, konkrétně level High Security Compound. Ano, ten level, kde Laru zabásli - ale mělo to cenu, když za mřížemi nevydržela ani pár minut? Ani se tomu nedivím, inteligence strážných mne skutečně dostala...

Tak tenhle génius začal šílet, ještě než Laru uviděl. Nejprve pobíhal jako splašený a pak se zasekl a ani se nehnul, jen na ni zíral. Znovu se rozhýbal až když jsem tímhle místem procházela podruhé, a to už jsem se k němu nezachovala nijak mírumilovně, neboť už jsem měla zpátky své kamarádky plné olova.

Tenhle génius mne taky vždycky fascinoval (i když musím přiznat, že když jsme se do těchto míst dostaly se sestrou poprvé, nebyly jsme schopné se s Larou strachem hnout). Lařina pomalá chůze je skoro stejně hlučná jako její rychlý krok, jak ji může neslyšet? A copak takhle se hlídá - tak že člověk nevidí do míst, odkud může někdo přijít, a dokonce se k nim postaví zády? :-)

S tímhle strážným jsme se také nepochopili. "Nelez na ty ovládací panely." "Ale takhle tam nedosáhnu." "Nepotřebuješ tam dosáhnout, není tam nic, na co bys dosáhnout potřeboval. Já jsem tvůj nepřítel. Ty mě máš přece zabít, ne?" "No jo." Sáhl po spoušti, ale neviděl na ni, protože už si zašprajcoval hlavu v panelu nahoře, a tak byl během pár vteřin na onom světě. Některým lidem to prostě nevysvětlíte...

Když máte oči otevřené, vyskočí na vás Tomb Raider odevšad

27. dubna 2013 v 10:37 | Charlie
Jistě, úplně vás slyším - vždyť když člověk nespí, má oči otevřené. Ano, ano. Ale člověk může nespat a přitom mít vlastně oči zavřené, ne? Ponechme stranou momenty, kdy sklopíte víčka, abyste dopřáli znaveným bulvám trochu odpočinku. Mluvím tu o zavřených očích, když jsou otevřené... a začínám se v tom motat. Ono prostě není otevřené jako otevřené.

Prostě... je to ten rozdíl mezi nočním spánkem a denním spánkem. To druhé je prostě to, že člověk, otupělý světem, nudou, únavou, svými myšlenkami... prostě nevnímá. Myslím, že mohu prohlásit, že ve dne spím téměř pořád. Ale občas se taky probudím, a pak mám pocit, že na mne Tomb Raider skáče odevšad (zvláštní slovo, viďte? Líbí se mi).

Stačí potkat na zahradě žebřík a vzpomenu si na všechny ty opičí dráhy, co jsem před lety pro sestřičku stavěla, aby si mohla hrát na Laru Croft. Protože jsem nastydlá, otevírám skříň-lékárnu, co doma máme, a bleskne mi hlavou, jestli jsou ty Lařiny lékárničky taky bezedné jako její batůžek, když se do nich vejde všechno to možné, co Lara potřebuje na různá zranění.

A taky na mne v knihovně vyskočil Marco Bartoli. Fakt. Teda pochopitelně ne doslova, chápete. Ani to nebyl ten samý týpek, co naštval Laru. Ale to si tak jdu kolem regálů s filosofickými knihami a knihami o umění, abych se dostala do "svého" literárního koutu, a najednou mě pálí v očích přesně to jméno. Pochopitelně jsem měla pocit, jako by se propojily dva mnohovesmíry a srazily se. Marco Bartoli že by psal o středověkých světicích? Zajímavá náhoda. I když - ono jméno Marco je v Itálii zřejmě celkem běžné, a Bartoli vlastně taky, tak proč ne.

Vezměte si třeba Winstona. Celým jménem Winston Smith (i když to příjmení mu spíš přiřadili fanoušci a požehnali až Crystalové). A já četla Orwellův román 1984 až po tom, co jsem se s Winstonem a Larou seznámila. Upřímně řečeno jsem měla docela problém nepředstavovat si na místě hlavního hrdiny tohoto děsivého příběhu právě Lařina Winstona. A jestli 1984 znáte, dovedete si asi představit, jak podivná představa to je.

A tak dále...

Ha! Konečně sto procent!

21. dubna 2013 v 16:56 | Charlie
Našla jsem poslední dvě miny na pláži, které mi ještě vzdorovaly a skrývaly se... a to znamená, že jsem na sto procent dohrála single player. Jdu si lehnout a úpět.

Jaký je váš rekord?

11. dubna 2013 v 18:13 | Charlie

Nejprve důležité upozornění - údaj zobrazený na obrázku skutečně NENÍ mým nejlepším výkonem. Proběhla jsem dráhu po nějaké době bez hraní TR a je to na tom vidět (chvíli mi trvalo, než jsem našla tlačítko, kterým se Lara skrčí:-) ). Ale tak jsem si jen tak meditovala o nesmrtelnosti chrousta a Winstona a napadlo mne zeptat se vás, jak vy jste na tom vlastně s tréninkovou dráhou v Tomb Raider 3 (respektive TR2). Jaký je váš nejlepší čas? Třeba se nám podaří sestavit zajímavý žebříček rekordů.

Pochopitelně je lepší podat o svém výkonu důkaz, takže kdyžtak pošlete screenshot na můj mail (charlie91@seznam.cz) nebo LHC (larahcroft@seznam.cz).

On už je zase devátý duben?

9. dubna 2013 v 10:38 | Charlie
Tak to už vás tu strašíme šest let! Letí to teda rychle, to vám řeknu... Blog je o šest let starší. Volejte sláva a tři dny se radujte. A běžte ven, je tam krásně!

Věčný boj s jarní únavou

2. dubna 2013 v 19:47 | Charlie
I když to tak venku zatím moc nevypadá, je už nějakou dobu jaro. Už ho dokonce trochu začínám cítit ve vzduchu. Kochám se, když vysvitne slunce, hrozím pěstí každé vločce, rozplývám se nad kdejakým kvítím a cítím trochu i to příslovečné zapalování lýtek (že by to bylo tím ranním vymrznutím?). Ale taky cítím, jak mi těžknou kosti a každý pohyb je úmorný, víčka se zavírají sama od sebe, hlava se sklání nad klávesnicí/knihou/čímkoli čím se zrovna zabývám... Ale abych jaru nekřivdila, já jsem v podobném stavu prakticky celý rok. Na jaře jarní únava, v létě únava z vedra, na podzim únava ze změn počasí a povinností a v zimě zimní spánek.

Máte nějaký účinný způsob, jak se jarní únavy zbavit?

Uáá... (Už jen záznam zívání mne přinutil zívnout!)

Po tom, co jsem si ve spoustě článků přečetla, co na fenomén jarní únavy říkají fundovaní, jsem dospěla k tomu, že abych se jarní únavě vyhnula, měla bych asi:
  1. hodně spát (už jste zkoušeli jít na koleji spát před dvanáctou večerní?)
  2. hodně pít (vodu. jo, tu můžu)
  3. omezit kávu (fakt? ale právě ta mne drží na nohou... i když je teda pravda, že už ji poslední dobou ani nepiju každý den. a stejně to asi ani už na můj organismus, vytrénovaný klidně i litrem téhle hnědé tekutiny denně, ani nezabírá)
  4. jíst zdravě (no, já nemám pocit, že bych jedla nějak extra nezdravě, rychlým občerstvením se většinou vyhýbám, ale je pravda, že mám slabost pro sladké, hlavně pro čokoládu)
  5. víc se hýbat (pod tímhle si vždycky představím Lařiny akrobacie a kroutí se mi útroby)
  6. asi bych fakt měla trávit méně času u počítače
a s tím bych asi měla největší problém, abych byla upřímná. Copak je to možné, přestat kontrolovat e-mail a blog? Omezit hraní? Vždyť je to tak skvělé odreagování. Ani nevíte, jakou mám právě teď chuť pustit si TR3. Nevím proč, ale zrovna teď mám chuť na levely v Pacifiku. Už se mi strašně stýská po T-Rexovi, a to i přes to, že mám zrovna jednoho po své levici, který mi tu hlídá šachovnici...

No, myslím, že už vím o jarní únavě kde co, ale stejně nevím, jak přesně se jí mám zbavit.
 
 

Reklama